Colours + OFF + The National
Colours of Ostrava 2011
Celé moje letošního léto by se klidně mohlo jmenovat „Ke komu se vetřu summer tour 2011“, nakonec jsem se vždycky k někomu vetřel. Vtěrka a vítěz.
Letos pro mě CoO poprvé. Program nejlepší za celou dobu, očekávání do dalších let značně roste. Po vyřešení drobného zádrhele se vstupem můžem začít. Ve čtvrtek se mě ujala Adina, provědla mě areálem, dala tipy na jídlo a tyhle věci. Spolu jsme poslouchali, jak si Kainar honí triko při zahájení, už nevím, co říkal, ale nejspíš blbosti, že jo, město i Arcelor dali na Colours prachy, tak je musíme milovat. Oficiálně otevřel program Balkan Brass Battle, ale oficiální začátky jsou subjektivní věc, takže peláším na stylařskou NY City Stage, jelikož do města přijeli PARAMOUNT STYLES.
So promise me this/no promises
Ostrava jako snad poslední město u nás bez koncertu PS. Do července. Pro mě asi největší tahák, desky naposlouchané dost na to, abych si koncert užil. Užil jsem si ho moc. Komorní atmosféra, kvitující publikum, kapela vypadala spokojeně. Všechny hity, Amsterdam, Praha, Ráj, prostě všechno. Set uzavřela na živo dost parádní Come to Where You Are. Osobně tyhle předlouhé songy, které jsou na deskách zpravidla poslední, teda pokud nehrajte post-rock nebo nejste Low (ti na OFFu všechny vypekli a svým dlouhým kusem celý set začli), moc nechápu i u téhle věci jsme původně remcal, ale jelikož jsem mistr v unáhlených soudech, tak to rád beru zpět. One Last Surprise jako přídavek. Jo, zvěsti nelhaly, parádní kapela. Na podzim Olomouc? (Tohle jsem psal před několika týdny, takže teď vím, že Olomouc asi nedopadne.)
Nějak jsem se dostal i na koncert RAIN MACHINE aka Kyp Malone z Tv On The Radio, o které se prý CoO snažili. Kyp hrál sólo, dával i věci od TotR, příjemný koncert, až na žvanící lidi, kde jinde si pokecat než během tichých pasáží koncertu. Po Rain Machine přišla se zpožděním SANTIGOLD, desku jsem si prohnal ušima těsně před festivalem, takže jsme šel natěšen a připraven. První polovina koncertu byla skvělá, pak jsem moc začal přemyšlet nad tím, kolik toho hrajou živě, jelikož se mi to nějak nepozdávalo, ale jo, bylo to oukej. Pop a disco.
Čtvrku headlinerovali PIL, jelikož Santigold začla i končila později, přicházím asi na třetí věc. Koncert mě dostává prakticky hned. John Lydon, strejda ze Sex Pistols, v Ostravě, jo. Čekám na zatím jedinou věc (Rise), kterou znám, tohle se do OFFu chystám napravit, takže tam už jsem víc připravený, ale jak se taky ukázalo, tak i dost unavený, abych si koncert v Polsku užil jako ten ostravský. Monotónní ale hypnotický koncert. S prvním festivalovým dnem se poroučí i déšt, který se od pátku během mého programu neukázal, mám pocit.
V pátek vyzvedávám nocležníky, pak vyrážíme na HOUPACÍ KONĚ. Byl jsem si dost jistý, že to bude jejich ostravská premiéra, ale klasicky jsem se seknul, byli tady naposled před patnácti! lety. Dávají asi všechno, co jsem chtěl slyšet. Zkoušíme LUNO, ale nikdo z nás tam nevydrží víc než tři věci. JOAN AS POLICE WOMEN mě z poslední desky bavila, ale na živo se mi tam nechtělo zůstávat. I Adina, která se na tenhle koncert těšila neuvěřitelně dlouho, říkala, že odešla, čímž neříkám, že dala špatný koncert, ale prostě jsme se zrovna minuli. Pátek byl asi nejslabší den, takže další na programu byl až MILES BENJAMIN ANTHONY ROBINSON. U lidí sukces, mě jeho blues nebralo, teda až na poslední tři věci včetně přídavků, ty mě dostaly, možna proto, že jsem věděl, že bude končit. Nabízí se mi drobná paralela s JOHN SPENCER BLUES EXPLOSION na OFFu, u kterých jsem měl stejný problém, jejich koncert mě začal bavit až na konci, kdy se je všichni snažili marně dostat z pódia, jelikož přetahovali, asi nejsem bluesový typ. Když začli Airfaire, byl čas jet domů.
Po OFFu jsem přemýšlel, jestli je rozdíl v tom, když trávíte festivalové noci v kempu, nebo když spíte doma. Když spíte doma, tak nekalíte, abyste si případně nenazvraceli doma a nedělali bordel ve svém městě? Když stanujete, je vám to jedno? Asi jo. Colours byly zjednodušeně o koncertech, OFF o koncertech a veledlouhých nočních selankách, díky kterým se mi letošní OFF zapíše do paměti ještě mnohem intenzivněji.
V sobotu si nechávám ujít Eternal Seekers, páč hrajou moc brzo a v kostele, což by byl za normalních okolností bod k dobru, ale patrně tam bylo plno. Začínám VLTAVOU, počkám si na ty tři věci, které chci slyšet, a mizím. THE VIOLET BURNING na NY scéně nevydržím celé, ale aspoň se konečně potkávám se Soňou, která jim dělá průvodkyni po dobu festivalu. Dáváme si PLASTIC PEOPLE, já hlavně ze slušnosti a z povinnosti, dám si asi akademických třicet minut a jdu zkontrolovat „úžasný africký hlas nebo jak to byl představovaný SALIFA KEITA. Neměl jsem zrovna štěstí, jelikož Salif ve chvíli mého pobytu moc nezpíval, když jo, dělal jenom „balalejjo“ nebo něco podobného. Na bubínky prostě nebyla nálada. Překrývačku ANDREYA TRIANA versus MONO začínám u krásné Andrey, abych po třech věcech přeběhl na Mono. Parádní koncert. Hezky jim to epicky gradovalo, což jsem postrádal u MOGWAI na OFFu. Pak přišli THE HORRORS, kdybych se měl řídít jenom zrakem, tak bych řek, že na stagei jsou zrovna The Strokes, ale nebyli. Loni na OFFu se Horrors kryli s Black Hearts, takže to byla jasná volba, ale teď, když je osud přivál na CoO, jsem si na ně, v podstatě diskografíí nepoučen – až na aktuální desku, která mi po jednom poslechu nedala žádný důvod se jim blíže věnovat, zašel. Přijemné překvapení, myslím, že u indie mládeže, která kvůli nim přijela a rozčilovala se, že nejsou na RFP nebo Pohodě, měli úspěch. Na TATA BOJS podle mě nešlo vydržet, převeliký dav, šel jsem si odpočinout na NY scénu, kde jsem narazil na židli, která mi srovnala záda líp než Kosmodisk, navíc na téhle scéně hrála ANOMIE BELLE, prý „temný trip hop ze Seattlu na lince Tricky, Portishead, Gustavo Santaolalla“, to samozřejmě ne, ale dobré to bylo, Anomie nakonec hrála dva sety, jeden v čase Ninjasonik, kteří prošvihli letadlo. PRIESSNITZ jsem viděl naposled v lednu 2008, takže jsem se řádně těšil, navíc mě překvapilo, nebo jsem na to možná zapomněl, že na živo je to celkem hevík. První čtyři věci byly ze Sterea, včetně parádního Jezera. Když jsem v programu viděl, že začínají před druhou ráno, tak jsem z toho nebyl úplně nadšený, rozumíme si. Jenže. Díky tomu si mohli dovolit přetáhnout asi o patnáct minut, aby končili někdy po třetí ráno. Parádní koncert, publikum po Tata Bojs prořídlo, ale i tak lidi zvládli odzpívat značnou část koncertu. A dali i Sny, takže sukces jako hrom. Kolem páté uleháme a nabíráme síly na poslední den.
Mezinárodní den otců
Že čtyři festivalové dny jsou podle mě moc, mi došlo už u koncertu PIL ve čtvrtek, v neděli jsem vyrazil až na šestou, kdy hráli UJD, stejný důvod jako u Plastic People. Neděle byla nejsilnější, co se hvězd týká, logicky, že jo. Swans a Grinderman, kdybych obojí neviděl, neumřel bych, kdybych obojí neviděl, když hráli u nás ve městě, měl bych pár duševních šrámů. Po chvíli na UJD jdu na hlavní scénu, kde publikem hýbou SMOD, moc divadlo, ale těch patnáct nebo kolik minut je oukej. Po SMOD máme rande (v mém světě je rande skoro všechno) s Adinou, odpočíváme na hradě, o stůl vedle sedí můj otec (svět je malý), kašlu celého Tiersena, jdu až na SWANS. Během celého víkendu mi Brokolík, ale i Maxim a Michal vytvořili v hlavě takovou auru kolem koncertů Swans, že mi bylo jasné, že jsou okamžitě v „must see“ kolonce, poučen tím, co mám čekat (hluk a hluk) a taky poslední deskou My Father Will Guide Me Up A Rope To The Sky (zase otec), jsem natěšený jako malý kluk. Jediný problém spočívá v přesunutí se po Swans na Grinderman, jelikož v jedné minutě má dle programu jedno skončit a druhé jinde začít. Plán zněl jasně, dát si hodinu Labutí a pak zdrhnout na Grinderman, s tímhle jsem mohl dost počítat, protože u Swans (to ani u Grinderman) se nedá moc brečet, možná tak bolestí, takže jsem neměl důvod se domnívat, že budu chtít vydržet déle. Celý festival jsem byl neuvěřitelně zvědavý, jak si se Swans poradí batikáři na Colours, od sebe jsem taky nečekal kdovíco. JENŽE. Koncert Swans mě vtáhnul do hry. Fakt. Moc. Vždycky, když se přede mnou udělala díra (a ty se dělaly, lidi odcházeli), posunul jsem se dopředu, což není známka toho, že chcete odejít. Setlist po mně nikdo nemůže chtít, i na setlist.fm je neúplný, ale dávali z poslední desky a třeba taky I Crawled, ze které si pamatuju, jak Gira pořád hulákal cosi s otcem, láska na první poslech. Bylo to intenzivní, asi i nahlas (já čekal takovou hlasitost, že mě pak ta reálná neoddělala, ale ve skutečnosti mě spíš zachránil otevřený prostor, protože krvácení z uší ke klubovým koncertům Swans patří, jak jsem zjistil. Taky mám pocit, že jsem rozklíčoval kritérium organizátorů, díky kterému mohli Swans přijet. Bubínkový koeficient splnili. Pořád nevím, co na Swans říkali tradiční návštěvnící festivalu, ale někdo během setu prohodil, že „jim dám šanci ještě dvě věci a pak jdu pryč“, špatný přístup, dvě věci u Swans můžou znamenat třeba čtyřicet minut, když utéct, tak hned. Takže jo, Swans jsem ustál. Nakonec jsem trochu nerad odešel deset minut před koncem setu, čímž jsem přišel tak o půlku poslední věci. Velké finále. Nick Cave konečně přijel do města. Grinderman live. Měl bych asi podotknout, že z desek Grinderman nejsem kdovíjak odvázaný, jsou oukej, klidně si je poslechnu, ale to je celé. (Poznámka do čáry, trochu se to mění) Teda až na No Pussy Blues, to je jiná. Ale desky a koncert nejsou totéž, někdy. Navíc v Grinderman hraje Warren Ellis, který by celou show utáhl klidně i bez Nicka. Navíc housluje s Joshem T. Pearsonem, kterého bych prosil na příští Colours. Nebo na OFF. V ideálním případě všude. Grinderman si chtěli dát úplně všichni, bráno dle lidí před scénou, takže jsem ukořistil neprostorné (rozumějte neprostorné na tanynytanyny, které jsem si schovával na No Pussy Blues) místo v 458. řadě. Energie, rakenrol, radost, osobní taneční destrukce na dvaceti centimetrech čtverečních během No Pussy Blues. Tak takové to tedy bylo.
OFF Festival 2011 aka „You are the best party of my life“ „Já?“ Jó, ty!“
Na anglický název nemám copyright, ale snad se na mě největší kalič na světě nebude zlobit.
Odborné reporty z OFFu zde:
Mrkev –
1. část,
2. částAlvy –
tadyTrent –
tady Jarda –
zdeLoni jsem si OFF zamiloval hodně rychle. S natěšením jsem letos sledoval prakticky většinu ohlášení „kolejnych artystów“, takže mi bylo jasné, že to bude prima večírek i letos. Line-up sliboval Destroyer, Low!!!, Sebadoh, Warpaint, což byly moje hlavní čtyři body v programu. Taky je to prosímpěkně správná festivalová taktika – nechtít vidět všechno, šetřit se, správná alespoň pro mě. Moje účast byla jistojistá někdy do Colours, pak mi psal Marek, že bohužel, ale že nejede. Aha, ok, chápu. Najednou nebylo s kým jet, takže jsem pokračoval ve svém letním vtírání, které bežně dělám nerad, ale vidět Low? Chci! Tím, jak žijeme v internetové době, všichni známe někoho, kdo jezdí na OFF/Pohodu, Melt, Primaveru nebo Votvírák, což dost věcí usnadňuje. Abych to zkrátil, mou spásou se stal David, který mě „začlenil“ do početné frýdecko-místecko-paskovsko-ostravské-nevímještějaké sekce. Jedu na OFF, kupuje předražený lístek, ale to mi bylo nakonec celkem jedno, hlavně, že jsem sehnal pole namiotowe, že jo. Oproti loňsku jedem jinou cestou. Vlakem do Těšína a pak minimikrobusem do Katowic za deset polských dukátů. Autobus (silné slovo) pojme asi dvacetpět sedících a pár stojáků, ale na stání není konstruován, což zjistím v pondělí ráno, když se vracíme a mě bere spaní. V kempu zjistím, že skupina, ke které jsem se vetřel tvoří asi čtyřicetšest lidí, což znamená čtyřicetšest nových jmen, ještě v neděli mám s některými jmény problémy, ale to jde vždycky nějak obejít.
V pátek jdeme jako první na Glasser, cestou na mě u vstupu nikdo ani nešáhnul, takže ošahávací erotika z loňska je letos pasé. Scény stály jako loni, počet čtyři zůstal taky stejný (nejlepší možný počet). Gastro zóna se zvětšila, za nealko vynesené z oploceného bufáče vám letos taky nikdo ruce neusekl, samé změny k lepšímu, co se organizace týká. Takže GLASSER, pár dní před jsem si pustil nějaké ípíčko a hned jsem si tweetnul, že Glasser nic pro mě. Koncert to změnil, ale na poslechovky doma to pořád nevidím. Celkem hezká slečna Glasserová s protimuším krytem na obličeji, oukej začátek, po emocionální stránce rozhodně lehčí než loni, kdy jsem začal na Black Hearts na téže scéně, tj. Trojka. Glasser naštestí nehráli celých padesát minut, ale asi třicet, naštěstí, protože Trojka byla zabedněná a vzduchu se dovnitř moc nechtělo. Další na řadě byly WARPAINT na Dvojce. Nemůžu to nesrovnat s loňskými přespříliš statickými Dum Dum Holkama. Warpaint - Dumky asi 8:1. Kdyby děvčata z Warpaint hrála za tmy, bylo by to ještě lepší, ale osobně nemůžu říct ani půl křivého slova. U Undertow si dávám retko, což je trochu zvyk, dávat si u oblíbených věcí oblíbené retko (u Low mi to nevyšlo, ale to jsou malé věci). Navíc The Fool mám celkem rád. Měli sukces i u lidí, kterým se moc nepozdávala deska. JUNIOR BOYS na Jedničce aka to jako fakt? Nechápu, co dělali na hlavní scéně, ale obecně nechápu dost věcí, takže cajk. Prostě nic moc, spíš nic než moc. MESHUGGAH dáváme takticky přes občerstvovací plot, nemám džísku, takže stejně nevím, co bych tam dělal, po třech vteřinách je nám všechno jasné. Mařeny lítají kotlem, plešatý zpěvák si hlavu div neukroutí, hlasitosti nejde utéct, čím dál od scény jdeme, tím hlasitěji slyšíme, teda neslyšíme sebe. Dávám si závazek, že metal na OFFu okusím v něděli na Liturgy. Zkoušíme MATTHEW DEAR na Trojce, zatímco na Jedničce probíhá Czesław Śpiewa Tesco Value, okamžitě to přejmenovávám na Tesco Hypernova session, ale ani to mě nedonutí se tam jít podívat, ale prý oukej, říkala Eva. Pak přišel na řadu pro mnohé headliner prvního dne – JOHN SPENCER BLUES EXPLOSION. Jak už jsem zmínil u CoO, tak mě to spíš nebavilo než bavilo, ale ne zas tak, abych odešel. Nejzábavnější byla snaha managera a techniků dostat kapelu ze scény. Pokud vám haním vaše oblíbence a máte hodně rádi Screamadelicu a Primals, tak nečtěte druhý den. Pátku měli programově velet MOGWAI, jelikož hráli v nejlukrativnější čas na Jedničce, ale zkuste v mém světě velet programu, když budou hrát i Low. Mogwai hráli na OFFu už v roce 2008, kdy byl ještě v Myslowicích nebo kde. Kdybych napsal, že to byla nuda, tak bych možná dost kecal, navíc když jsem byl blíž pódiu a dával jakože pozor, tak to nebylo zas tak zlé, ale nic pro mě. Nejlepší momenty koncertu přisel po každém dohraném songu, jelikož Mogwai mění po každé věci kytary a ty staré snad vyhazujou, hehe, což se mi stává námětem k žertování na dlouho dobu. Zdrhám zabrat adekvátní místo na LOW.
Lower than low
Páč je to můj deníček, tak si dovolím připomenout si, jak jsem se k Low dostal, standardní cesty u mě totiž moc nefungují. Se s požděním (rozumějte asi před rokem) jsem sledoval Skins, jednu z prvních dvou sérií, kdy mě to ještě bavilo. Během jedné scény hrála super věc. Super věc poznáte tak, že musíte vědět, co to je, a nenecháváte to náhodě, která případně (ne)zařídí, abyste ji ještě někdy slyšeli. Google mi poradil, že Low – Sunflower. Ok. Cesta k nim možná nebyla taková, jakou by si tahle kapela zasloužila, ale potkali jsme se. Naštěstí. Pro mě. Problém byl jinde. Sunflower je na desce Things We Lost In the Fire, která podle mě není ta, se kterou by člověk po Low toužící měl začínat. Jednak je Sunflower (ne)zákeřně hned první, jednak tam jinak není zas tak moc co poslouchat (do čáry – vím, že to bude jinak, chce to čas), nebo jinak řečeno - Low mají lepší desky. Teda minimálně aktuální C'Mon a The Great Destroyer jsou lepší, dají se poslouchat v kuse bez skipování, a jednak ani na koncertech z ní prakticky nehrají. Drums And Guns jsem zatím nedal dost šancí, ale Murderer (It seems that you could use another fool/Well I'm cruel) si dávám dost často, dalšími deskami jsem nepoznamenán). Vlastně jsem někomu říkal, že nejsem ani tak fanoušek desek Low, jako konkrétních songů, ale to zase jako ve velkém. Navíc, když kapela splňuje vaše požadavky na to, abyste ji poslouchali, tj. žádný hevík, spíš pomalu než rychle, jde u toho brečet a tyhle věci, máte vyhráno. Koncert Low byl dedikován Andymu Kotowiczovi, což byl chlápek ze Sub Popu. První překvapení, na koncertech jsou Low ve čtyřech /což není kdovíjako překvapení, ale věci mi někdy nedochází/, druhé překvapení, klávesák vypadá jako Pall z Black Hearts, třetí překvápko, začli s Nothing But Heart, což je z logiky věci svou stopáží osmi minut věc na konec setu, zařazení na začátek ale dávalo perfektní smysl. Navíc ani na desce není poslední, ale o věc dřív. Drtivou část se v ní opakuje verš „Nothing But Heart“ a muzika jede taky jako kolovrátek, jak psala Mrkev na Musiczone „Začali nelítostně – s mantrickou "Nothing but Heart", ve které jsou díky šestiminutovému opakování téhle prosté repliky a stupňujícímu se kytarovému hluku post-rockové hrátky s napětím vyvedené do extrému. Legrace ovšem spočívá v tom, že očekávaný výbuch se nedostaví.“ Jo, ono to nevybouchne, ale zamávat to s člověkem umí pořádně, i když je z řady těch delších, tak se mi rýsovala jako jedna z nejlepších (ne-li...) na C'Mon. Málo je někdy víc než srdce. Během úvodní věci se navíc Alan Sparkhawk pokoušel sundat si plášť/sako nebo co to bylo, takže střídal hrábnutí do strun (pořád stejný riff) s tělocvikem. Pro lidi Low neznalých to byla asi podpásovka, poslouchat několik minut „Nothing But Hear“ a čekat a čekat a nedočkat se, ale já se poměrně tetelil. Na jakém koncertě jste kdy dostali všechno, co jste chtěli slyšet? Já během setu Low. Monkey, která by mohla budit dojem, že Low hrajou rokenrol, Silver Rider, When I Go Deaf, Sunflower – z flashbacků před očima mi zaslzely oči, toho léta ne naposled, jako poslední Murderer. K tomu tři nebo čtyři věci z nové desky a ještě něco. Boží. Fakt, nekecám. Žádné zbytečné řeči, Mimi Parker celý koncert odbubnovala stylařsky stojmo. Osobní vítězové OFF Festivalu 2011 – LOW.
Po Low jsme přecházeli mezi Actress a Oneohtrix Point Never, z nichž jedno bylo pomalu, druhé rychle, to je vše, co jsem s to k tomu říct. Ve čtyři končí program, drtivá většina lidí jde spát, my to máme taky v plánu, ale plány z podstaty ne vždycky vyjdou. Ve čtyřech kalíme asi do půl sedmé, žádné slitování s většinou /hehe/, za nápoj léta vyhlašuju polskou višnovou vodku s voltáží 34 % v kombinaci s banánovým džusem. Taky vynikající. Intenzitu svého smíchu jsem si v podstatě vůbec neuvědomoval, stejně jako to, že by někdo možná mohl jít spát, včetně lidí patřících k nám. Na oplátku někdy kolem osmé nebo v kolik posloucháme koncert nějaké Poláka, chlapec si rychle v noci opatřil španělku, aby „zasraným Čechům“ (prej to tam fakt někdo říkal), mohl učinit revanž a zabránit nám ve spánku. Stáváme se pomyslnými oblíbenci celého kempu, paranoia mi říkala, že bych se neměl svým typických smíchem smát v kempu přes den, páč bych mohl taky dostat, jelikož mám ale s hluk vytvářejícími Poláky letité zkušenosti z hlučínské Štěrkovny, je mi to nakonec jedno.
Druhý den
Část z nás začíná o páté na DRY THE RIVER, jestli chcete vědět proč, tak za prvé v promo kecech psali „Don't forget that name, because DtR is going to be the greatest sensation of the season“, což jsou většinou kecy, ale co kdyby, a za druhé desku jim produkuje Peter Katis (The National, ale třeba i Interpol). Slušný koncert. Jestliže během Low nás dostával parádní dvojhlas, DtR to dávají dokonce v pěti, příjemná americká pop music. Na Jedničce už byli nachystaní BLONDE REDHEAD, kterým by rozhodně víc slušela tma, mizíme na MALE BONDING, ale ani tam moc dlouho nevydržím, byť mě deska celkem bavila, stejně jako YACHT, jenže Yacht hráli moc dlouho s přítomností málo vzduchu a hodně lidí, po konci setu prý přidávali jakousi hitovku, ale to už jsem byl venku ze stanu. Moc dlouhé. Prokecaný NEON INDIAN, proběhnutý BARN OWL. Chystá se asi největší (teď nevím, Flaming Lips loni mě taky slušně rozsekali) koncertní překvapení v mém životě. Strejdové z GANG OF FOUR. Chci říct, že mám post punk rád, fakt, ale končím u Joy Division a The Cure, pokud přijmeme předpoklad, že tyhle kapely můžou post punk reprezentovat. Od Gang Of Four jsem těsně před OFFem slyšel asi tři věci, takže na soud to nebylo, navíc jsem si vždycky z fotek myslel, že černý kytarista je zpěvák, ale to je na konec úplně jedno. Set začli basovou linkou (špatně, správně je post punkovou basovou linkou, tu poznám i já). Koncert to byl naprosto famózní, parta strejdů, kterým jsem věřil úplně všechno. Teatrální gesta, rozbíjení kytary (naštestí v areálu zůstal autobus plný použitých Mogwai kytar), hity (teda asi), energie, dostalo mě to hned. Jak často zůstanete fascinovaně na koncertu kapely, kterou ani náhodou neznáte? Ja dost málo. Vokál a kytara nazvučená snad na půl plynu, což nevadí, páč v post punku je nejdůležitější basa a bicí, že jo. Z nuly na sto hodně rychle. V setu Gang Of Four bylo úplně všechno, no, asi tam nebyly žádné plačky, ale to si vynahradím, pozdě, ale píšu si je na seznam.
Primal Scream vs. Destroyer 8:8
Sice osm osm na lidi na pódiu (matika mi nikdy nešla, takže ruku do ohně bych nedal), ale ve skutečnosti asi 3:10. S DESTROYEREM (překrývačku s Xiu Xiu jsem řešil asi dvanáct vteřin) se to u mě má tak, že se známe (dle Last.fm) od září 2008, deska Trouble In Dreams, nedokázal jsem se nikdy moc dostat přes první dvě věci, které jsou parádní, konkrétně jde o Blue Flower/Blue Flame a Dark Leaves From A Thread, (do čáry – už je to jinak, ta deska je celá boží). Ani si nepamatuju, proč jsem si to tenkrát stáhnul, ale to je teď taky dost jedno. Občas jsem si Destroyera pustil, ale nebylo tam nic, co by mě nutilo se v něm víc vrtat. Loni na podzim vyšlo Archer On The Beach (dvě skladby o celkové stopáži šestnácti minut, prosímpěkně) a já si myslel, že Danielovi Bejarovi fakt hráblo. Písničky, jak je od něj znám z Trouble..., byly pryč. V lednu se na Newmusic.cz objevila „minirecenze“ Petra Plisky, říkala asi tolik, že Destroyer vydal Kaputt a prý super. Aha. Na Newmusic píšou o nečem, v čem trochu jedu, a chválí to, měl bych si dát pozor. Já jsem o Kaputt twittoval koncem ledna přesně tohle: „Kaputt zni oukej, disco na ktery se neda moc tancovat, minimalne ne rychle, pokud chcete ctit rytmus“, dodneška si za tím stojím. Parádní deska, i když ty písničky, jak je znám z Trouble... nejsou ani tady. (edit. Kaputt mi teď ale dává parádní smysl, správný krok právě po Trouble...) Na Newmusic Pliska psal, že deska k nočnímu městu, já tvrdím, že k povalování se na pláži pro starší a netrendaře. Pláže jsou mi dost jedno, dávám si to doma. Vždycky jsem si myslel, že Destroyer je veselá kopa, nevím, kde a jak jsem na to přišel, z hudby to takhle na mě vyzařovalo, texty jsem nezkoumal. Na OFFu mi Destroyer se svou početnou kapelou vysvětlil, jak se věci mají. Tichý stydlín, skoupý na slovo, věčně v sedě u mikrofonu. Nejdřív jsme si myslel, že se třeba špatně vyspal, ale šli kolem mě zvěsti, že takhle akční /hyperbola, velká/, je pořád. Dal devět věcí, šest z Kaputt, včetně záverečné Bay Of Pigs (Detail), kterou začínám doceňovat čím dál tím víc. Právě u téhle věci Bejar text spíš četl z listu, než že by ho uměl, ale nedivím se, text je to dlouhý, teď sice zjištuju, že je tam víc rýmů, než jsem měl původně zafixováno, ale to na věci taky nic moc nemění, taky celá ta věc má na desce přes jedenáct!!! minut. Jestliže dal šest Kaputt věcí z devítí, můžu klidně napsat Destroyer: „Kaputt“ live!, čímž bych se dostal k PRIMAL SCREAM: „SCREAMEDELICA“ LIVE!, kde zaznělo sedm z jedenácti. Primals mám rád, celkem, nemám rád Screamadelicu, celkem. Být to Primal Scream: „Ze všeho něco“ Live! Bylo by to úplně jiné kafe, ale tohle mi nechutnalo, i když s první Movin' On Up jsem měl krátké podezření, že by to mohlo jít, nešlo. Tři momenty za celý koncert mě bavily. Movin' On Up, Loaded a záverečné burcování lidí k singalongu během Come Together. V momentě, kdy víte, že osm věcí hráli šedesát čtyři minut, protože na ty hodiny pořád koukáte, je něco špatně. Já to vím skoro jistojistě. Dlouhé, dlouhé, dlouhé, ne že bych se chtěl opakovat, ale on to byl dobrý koncert, jen ty písničky mi nesedly, a taky to bylo dlouhé a dlouhé. Dost dlouhé. Skoro delší než tohle popisování toho, jak moc dlouhé to bylo. Ještě bych dokázal přidat čtvrtý moment, rozhovor s motajícím se Bobíkem, který je někde na youtube a který jsem si dal hezky doma. Vlastně jsem si ten koncert mohl užít, týpek vedle mě mi podával cigaretu, abych si taky dal, ale tím, jak jsem byl unavený a znuděný z koncertu, mi nedošlo, že šlo o trávu. Bystrý nejsem ani vyspaný a bez koncertu Primals, takže by mi to stejně asi nedošlo. Stačilo se poslat do obláčkového ráje a koncertr to mohl být hned jiný. Takže, když vám někdo řekne „trvá ti to jako Primals odehrát necelou! Screamedelicu, tak si pohněte, zrychle hodně. Tohle je problém přehrávání konkrétních desek, že jo. Přemýšlel jsem, které bych celé zvládnul, moc jich není, když kroužím kolem Primals, tak mě z kategorie „ani náhodou se to nemůže stát, ale teoreticky by to šlo“ napadl debut Stone Roses (haha, teď to tady ještě edituju a Roses včera ohlásili comeback), Bowie: Ziggy live, Disintegration, z normální kategorie třeba Odyssey od Fischerspoooner, kategorie „ani náhodu, ani teoreticky“ by obsadili Joy Division s Unknown Pleasures, třeba. Takže Primal Scream jindy, třeba míň unavený. Discotéka pokračovala na Dvojce s Danem Deaconem, taky jsme se nesešli. Pak byly letmo zase nějaké jedničky a nuly. Taky vlastně byli Polvo, kteří se nějakým způsobem dostali do nočního času, část naší sekce hovoří o nejlepším koncertu OFFu, mi to bylo dost jedno.
A potom přišlo peklo. Po zkušenosti z první noci jsme šli mimo kemp, ale ne zase úplně, tentokrát jsme terorizovali sektor 14, část naší sekce se přidala k nám, možná tušili, že by stejně neusli. Hehe. Přidávají se k nám Poláci, pijeme a kouříme prakticky všechno, co je na dosah, každý podle svého nejlepšího uvážení, jsme historicky nekorektní, dost nekorektní. Spát jdeme o půl jedenácté dopoledne, kdy slunce svítí tak, že stejně nejde usnout. Takže jsme prakticky hned vzhůru.
Sunday rainy sunday
Den tři aka naštěstí poslední den, melu z posledního, ale nechci ať to končí.
Někdy kolem doodpoledne jsme byli na koupáku. No, koupáku, v zemi díra, v díře voda. Odvážnější z nás šli i do vody. Já jsem obecně strašpytel. Suchá noha.
Neděli jsme měli začít (jak kdo) na Liturgy o třičtvrtě na sedm, ale už jsem zmiňoval, jak je to s plány. Někdy kolem nějaké hodiny (páté, řek bych že páté) přišel déšť, ne úplně dlouhý, ale vydatný. Pokud má někdy na festivalu pršet, tak je jasné, že až poslední den. Balím si věci, vytírám si obydlí, hlavu mi déšt ve stanu div nesevře. Přicházíme o Liturgy, ale to jsou malé věci, když je všude kolem vás mokro. Jdem jako první na LIARS, moje machrovací pláštěnka se ukáže jako ne úplně funkční, na rozdíl od méně machrovacích. Liars začínají později asi o dvacet minut, ale nikam se nehnu, Anna Calvi je mi totiž dost jedno (zatím?). Drum's Not Dead. Nerozumím té desce ani trochu, ale Sisterworld je deska, díky které můžu mít rád Liars i já. Skalní ať se přikloní kam chtějí. Set mě baví, velké pódium nakonec není průser, jak někteří čekali. Jen má oblíbená Scarecrows On A Killer Slant nevyzněla tak intenzivně, jak jsem čekal. Deerhoof a Oneida aneb všechno je mi jedno, všude jsem kousek, vidím chvíli. Asi. Před dEUS konečně potkávám Apačku, konečně proto, že můžu přestat věřit, že neexistuje, už mám potvrzený opak. dEUS byli zhruba těch třicet minut, které jsem viděl/slyšel oukej, celkem. Jen zpěvák si myslel (minimálně na mě tak působil), že je spíš důležitejší než důležitý. S Azuritkem bychom se patrně hudebně nikdy neprotli, ale když ho ohlásili na OFF, dal jsem si Before Today, což mě bavilo, ne tak, abych to jel pořád dokola, ale rozumíme si. Čekal jsem, že koncert ARIEL PINK'S HAUNTED GRAFFITI bude větší bizár, ale v podstatě po byl standardní koncert. Na mě trochu delší, ale příjemný, hlavně ze začátku, kdy kašlem na veškerý déšt a „tancujem“, hlavně na Round and Round, to je jasné. Strejda Johnny podruhé. PIL. Tentokrát od začátku, ale s únavou jako blázen. Za poslední tři noci jsem naspal maximálně deset hodin, což není nejlepší recept, jak zvládnout festival a kalení. Koncert plus minus stejný jako na Colours, jen na OFFu pánové vysvětlili, proč končí dřív, mají totiž chuť na cigáro, ale že když budem hezky tleskat, tak se vrátí. Většina z nás odchází pro místo na Sebadoh, já čekám na Rise, ale ani ji nedoposlouchám, fakt jsem grogy. Lou Barlow je zpátky ve městě, tentokrát se SEBADOH. Ti mě očarovali poměrně snadno. Bakesale se to myslím jmenuje. Jednoduché, ale silné věci. Taky jsem si na tom ověřil, jak nekoncentrovaně poslouchám desky, vůbec jsem nepostřehl, že to celé nezpívá Barlow, navíc mi bylo dost jedno, kdo a proč zpívá, hlavně, že me to baví. Skull – láska na první poslech, na OFFu ji dali asi jako druhou, což pro mě byla trochu podpásovka, ale pořád je lepší ji slyšet, než odejít bez ní. Sebadoh u mě nejvíc doplatili na únavu, koncert to byl parádní, patrně, ale já nebyl schopný hlubší interakce. Sorry. Příští rok Barlow do třetice? Sólo? Poslední porce jedniček a nul je mi dost volná. Dáváme poslední festivalové pivo, jdem dobalit stany a někteří z nás (ti s vodou ve stanech) jedou kolem páté z kempu. Jedem stylařsky zase autobusem prckem, tentokrát s náma jede ale dost lidí, tak je to míň sranda, víc zkouška. Doma jsem spal tak dlouho, že by i Primals stihli odehrát svůj set znova. Příští rok snad zase. Životní jistoty.
Summer Lovin' Torture Party. The National, 17. 08. 2011, Archa, Praha
The National jsem viděl loni v listopadu, což je do srpna skoro na den devět měsíců, za tu dobu jsem stihl přestat ignorovat bakalářku, napsat ji, zhroutit se před státnicema a udělat je. To bylo skoro všechno. Taky jsem vlastně přišel o práci, což mi tohle léto mohlo zkomplikovat, ale úplně se to nestalo. Pamatuju si, kdy jsem se o koncertě National v Praze dozvěděl, byl čtvrtek, dopisoval jsem bakalářku, snad jsem ještě neměl úvod (zbytek už jo), termín byl v pátek ráno, na facebooku se objevila tahle zpráva. Aha, jak se teď mám asi soustředit na bakalářku, že jo. Dopadlo to slušně. Lístek jsem si přes pražskou spojku (Renča), nechal koupit dost rychle – ještě v dubnu, co bude do srpna, vůbec jsem neřešil, jestli budu mít s kým jet a tyhle věci. Tenhle koncert se stal logickým závěrem léta (minimálně co se větších akcí týká). Balík z vidlákova jede do velkoměsta. Praha a já poprvé. Měl jsem stylový doprovod, když jedete na kapelu, která obsahuje v podstatě samé bratské dvojice, k tomu jedny dvojčata, je možnost jet s dvojčaty fakt stylová, to je jasné. Kašlem na památky a tyhle věci, jen procházíme městem a všude zakopáváme o National, fakt. Ono by to mohlo vypadat, že jsem měl v plánu kapelu sledovat na každém kroku, ale nebylo to tak. Když Matta a Bryana potkáváme znova, fotíme se s nima, tetelím se blahem. Koncert byl vyprodán, což jsem upřímně nečekal. Ale bylo tam dost cizinců, což dost vylepšilo atmosféru koncertu, protože je lepší, když nezpívám celý koncert jenom já. Nákladnější lístek vyvažoval menší prostor a intimita. Fér. Kapela na natáhnutí ruky. Třetí řada. Po koncertě prakticky každý report upozorňoval na zpoždění, anonce mluvila o osmé, to je čas pro naivky, odpoledne nám na pokladně Archy řekli, že se začne o půl deváté. Začlo se deset minut po deváté, což jedno z dvojčat vysvětlito tak, že nejsou zvyklí začínat pře devátou. Fér. Sice mě to čekání v plné Arše trochu štvalo, ale jsou určité věci, na které si počkáte rádi. Ze setlistů před Prahou jsem byl nervózní a natěšený, ale pořád to byly jen festivalové sety. Věděl jsem, že dávají Son, oprášil jsem si tedy Son. Šli zvěsti, že večer otevře Secret Meeting, což by znamenalo, že nebude Runaway, zvěsti se nepotvrdily. První tři věci kopírovali setlist z Polska, což znamená We don't bleed/When we don't fight následovaná I told my friends not to worry, třetí do party, která za všechno může, Mistaken For Strangers. Trochu se nutím brečet, jelikož nevím, kde jinde bych měl brečet než tady. Někdo bulí na koncertě Moze, tak z logicky věci bych já měl bulet tady. Během prvních tří čtyř věcí mi teda slzí oči. Zásobu slz si nechávám na Abou Today, ale marně. Srovnání se setlistem z Polska se nabízí, ale je ošemetné. Nedali Everything I can remember/I remember wrong, ale zase byla třeba Didn't anybody tell you how to gracefully disappear in a room? A takhle bych mohl pokračovat. High Violet deset z jedenácti (The National: High Violet Live, bylo to i na plakátech), chyběla And we can say that we invented a summer loving torture party, oblíbenější z oblíbených. Potěšil Son (And how is the water
of the rain/And how is the air of the wind/And how are the arms of your mother/She's holding you in) z první desky, rok 2001, prosímpěkně. Zase byla koláž Available/Cardinal Song, obé ze Sad Songs For Dirty Lovers (2003). Jak já zbožňuju Available živě, to se nedá popsat, záveřečný řev Why did you dress me down/And liqour me up je jednoduše boží. Řvu taky, jasná věc, jako celý koncert. Překvapivě působila Green Gloves, set končil singalongem během Fake Empire. Přídávky, láme se chleba, od About Today jsem kousek, stejně jako chybí kousek k tomu, aby ji nedali. Když přídavky otevřela Exile Vilify (živě lepší než normálně), navíc dle setlist.fm hráná živě asi podruhé, bylo mi jasné, že na About Today nedojde, protože do přídavků patří November, Love a Crybaby, musím si počkat na jindy. Stejně jako na Lucky You, ale věřím si. Když Matt zůstal během Mr. November na pódiu, byl jsem trochu nervózní, do lidí nepůjde? Šetřil si to na Terrible Love, kdy opustil i sál a já mu dělal dlouhou chvíli bedňáka. Vanderlyle Crybaby Geeks acoustic live má tendenci rozsekat mě skoro vždycky, věděl jsem, že to příjde, přišlo. Sukces. Můžu nadávat na setlist, taky že jsem nadával na setlist, že o pár dní později dali Santa Clara, About Today a snad i Lucky You je jasná věc. Optikou „All the most important people in New York are nineteen“ byla Archa plná nedůležitých lidí. Pražskou smetanu jsem taky ve větším nezahlídl. Ale Švejdík vypadal po koncertě spokojeně. Já byl taky, teď vím, že víc, než jsem si sedmnáctého srpna myslel. Poslouchám Santa Clara/Without Permission, nějak jsem Virginia EP poslední dobou před koncertem opomíjel, neprávem. Vím, že jsem si vybral dobře. Další deska v roce 13, těším se a mám strach, parádní desky totiž nejde točit věčně, trochu zneklidňující, stejně jako pocit, že i když chcete ochránit všechny, tak se vám pod deštník nevejdou, ani nafukovací deštník totiž nejde nafukovat pořád.
Songy léta
Grinderman – No Pussy Blues
Paramount Styles – Come To Where You Are
Swans – třeba Jim
Santigold – Lights out
Low – Murderer/When I Go Deaf
Gang Of Four – Damage Goods
Warpaint – Undertow
Destroyer – Bay Of Pigs (Detail)
PiL – Home
Sebadoh – Skull
The National – Santa Clara/Without Permission
