Kdo si chce přečíst jen report z koncertu a nepotřebuje k tomu moje patetické kecy, tak skvěle to napsal Pavel sem, někomu možná bude stačit informace o tom, že to měl být nejlepší koncert mého života, ale je to „jen“ jeden z nejlepších.
Rok 2007 důležitý mezník v mém hudebním vývoji. The National jsem viděl klipově v televizi patrně jen jednou, právě někdy v roce 2007. Stačilo to minout a nic z toho by se nekonalo, možná později, ale neznat The National letos, tak bych si je asi nedal, hype kolem High Violet by mi v tom bránil. Klip k Mistaken For Strangers. „Když slyším píseň, která mi rozbuší srdce tak, že ještě pár chvil po skončení jsem v transu, tak to je pro mě sakra dobré znamení,“ psal jsem tehdy. Tu zneklidňující atmosféru si pamatuju. Miluju ji. Srdce vám buší a vy víte, že se něco stalo. V tomhle případě něco velkého. Ta písnička je skvělá dodnes, jen ten pocit překvapení se nekoná. Tehdy aktuální desku Boxer (to je ta deska předtím, než začli kluci nosit bíbry a obleky, ty brďo, unikají mi souvislosti, obleky letěly už během Boxera, stačí se podívat na klip k Apartment Story) jsem si dával pořád dokola (ve skutečnosti jsem se zasekával spíše na prvních dvou věcech, Fake Empire a Mistaken For Strangers, celá deska ten pocit umocňovala, Squalor Victoria!) pak nastal čas vrátit se do minulosti a zjistit, že starší desky nekulhají, ale stojí zhruba rovně v řadě. Alligator, Sad Songs For Dirty Lovers, dřív trochu country, eponym, ípíčka, živáky. Mají mě, nepustím se, nechci, nemůžu. Otázku, kdy je uvidím na živo, jsem si začal klást později, loni, když hráli na OFFu, jsem si říkal, že čas nastal, jenže jsem nejel, dodneška mě to dost mrzí. O dost víc, než si myslím. Fakt. Letos vydaná High Violet mě dostala (13. dubna jsem psal „Bloodbuzz Ohio +- ok, Terrible Love jo, Afraid of Everyone spíš ne, celkem strach z nové desky The National, v nejhorším to bude krásna nuda“. Nuda to není, krásné to je. Tohle já potřebuju/chci od hudby. Atmosféru, melancholii, balady (hehe, miluju balady), popíček, snad si rozumíme jaký popíček myslím. Myslím ten, co je mainstreamový maximálně v rámci „indie scény.“ Na last.fm mám k dnešku cca 900 poslechů HV, jestli to vypovídá o lásce nebo mé demenci je mi jedno. Omezenost a vytříbenost k sobě můžou mít blízko. Chci podotknout, že si nevybavím názvy všech věcí ze všech desek, texty dost komolím a se svou angličtinou jim rozumíme tak, jak si to dovolíme, takže mé fanouškovství je mnou omezené. To je vedlejší, důležitejší je pocit.
13. listopadu 2010 má babička narozeniny, ale taky The National hrajou v rámci festivalu Ars Cameralis v Polsku, Chorzów, kousek od Katowic. Polsko je pro mě objev letošního roku. Lístek jsem nakonec sehnal (vyprodáno za 67 minut), dokonce jsem měl i s kým jet. Díky moc! Když chtějí Češi a Slováci vidět The National, jedou do Polska (Německa, Rakouska, záleží, kde to maj blíž). Po cestě probíráme, kdo byl na jaké obskurnosti (hlásím se ke koncertu Kelly Family, někdy ve čtvrté třídě, s tímhle faktem vždycky váhám, jestli ho vytáhnout nebo ne, zjišťuju, že v tom nejsem sám). Náš mezinárodní tým si dává obchodní pauzu v nákupním středisku v Katowicích, trvalo mi, než mi došlo, že je to ten samý nákupák, kde jsme trávili dopoledne v srpnu na OFFu, orientační smysl je na nule, ale nakonec mi to došlo. Jsem jouda, vím o tom. Jdem se projít městem, vidíme Katowické UFO, pak na jídlo. Szaszlyk z párku neuděláš. (Hláška není moje, kradu)
Prostor, kde se to událo je parádní, krásné divadlo, jediná nevýhoda je, že se sedí, proto omezený počet lístků. Balkón je lepší než tam nebýt, že jo.
Merch, nákup trika mi zabral skoro víc času než koncert. „Hezké palmy“ psala mi pak Lenka, říkám jí, že tam žádné palmy nejsou, jsou, má to palmy i v názvu. Jsem jouda, vím o tom.
Midlake ha ha, před koncertem jsem slyšel ep a nějaké cd, čekal jsem, že to bude plus minus ok. Chyba lávky, máte rádi flétnu? Co takhle cca desetivteřinové sólo pro dvě flétny? Regulérně jsme se smáli. Pozitivum na koncertu Midlake bylo to, že jsme nemuseli hledat terč pro žerty. Midlake se staly terčem sami, asi nechteně, ale co. Trochu post-rock, trochu folk, dost nuda, pozitivní bylo, že jejich hodinový!!! set mi překvapivě utekl. Flétna je nová basa. (Hláška není moje, kradu) Dobře, zas tak špatné to možná nebylo.
Ve čtvrt na deset začínáme. Stoupám si do uličky, abych líp viděl, nejdřív to vychází, pak mě Matt vypeče a nejpozději v druhé věci zvedá lidi ze sedaček, už si nesednou. Bylo mi úplně jedno, co budou hrát, fakt, protože, když ji miluješ... (z těch starších (Alligator, Boxer) věcí ani z hlavy moc nevím, co dávali) Jedinou věc, kterou jsem chtěl slyšet „na přání“ je About Today, osobní hymna, How close am I to losing you?, úspornost v textu, ale naléhá to na mě (před Daughters Of The Soho Riots jsem se málem zlekl, že jí dávaj, ale chyba lávky, malá koncentrace). Set otevřela Runaway za zvuku perkusí a bicích, Přichází Matt, pojďme na to, už dlouho jsem nebyl na koncertě, kde byl regulérně mohl „zpívat“ každou věc. Naposled asi na WWW, ale tam je to zpívání diskutabilní. Poláci se ukazujou jako nadšení diváci/posluchači, kvituju to, i když chvílema mě to sere, ale jsou to National, takže chápu, rozumím. Dochází mi to, jsem na koncertě The National, stejně tak mi dochází, že stojím na balkóně, krucifix. Tohle mi do jisté míry (stejně jako moje podělaná angličtina) pokazilo dojem z koncertu, páč jsem dumal nad tím, jak se dostat dolů. The National, i když jsou to kluci uplakaní, tak mají v arsenálu pár rakenrolů, Squalor Victoria, Avalaible (taky osobní hymna, mimochodem, How can you blame yourself/when I did everything I wanted to), Abel, Mr. November, všechno bylo, z těch známějších věcí, kde Matt řve, chyběla možná tak Murder Me Rachael. Ale to je fakt jedno. Logicky dávali High Violet věci, jestli na ten setlist dobře koukám, tak z HV chyběly jen Lemonworld (we can say that we invited summer lovin tortutre party) a Little Faith. Dokonce došlo i na jeden kus z druhé desky, Cardinal Song. Vlastně dva, Available je taky ze SSFDL. Základní set končila Fake Empire, přídavky otevřela pocta Henryku Góreckému (jsem si aspoň doplnil vzdělání), vyšperkoval Mr. November, u kterého mě maximálně mrzelo, že jsem zavřený nahoře. Matt udělal to, co soudě z videí na Youtube dělává, jde mezi lidi. Až budete někdy zjišťovat, proč mají National tolik a tolik bedňáků, tak veřte, že skoro všichni jsou tam proto, aby mohli Mattovi během Mr. November kontrolovat, podávat, natahovat kabel od mikrofonu. Prošel se po sedačkách, prošel celé divadlo na délku a ještě mu zbyl kus kabelu na příší koncert. Fakt. O High Violet jsem psal, že když skončí poslední věc, tak už není kam jít, proto se končí, poslední přídavek (když jsem pozoroval, jak jsou Poláci nažhavení, tak by mě nepřekvapily přídavky dva, ale víte jak to chodí) měla tedy na starosti Vanderlyle Crybaby Geeks, tady servírována za zvuků dvou akustik a odzpívaná bez mikrofonu (píše se všude unplugged nebo acoustic, takže unplugged nebo acoustic) zpívali všichni (vždycky se píše "zpívali všichni" nebo "celá hala bouřila", tak proto), můžu použít, že to byl singalong? Můžu. I kdybych nemohl, tak píšu. Silný moment. Konec. Vynikající koncert, který jsem si z nějakého důvodu neužil tak, jak jsem čekal. Příště to teda může být ještě lepší. Prostě kapela, kterou máte sakra rádi parádně odehrála věci, které máte sakra rádi, nic míň, už to je víc než dost. Po cestě zpátky nám hudební kulisu dělá High Violet, která se po koncertě stala ještě cennější.
Poslech desek najednou nestačí. Až je jednomu líto, že je nemůže vidět častěji, únor? Kraków? Každému přeju, aby takovou kapelu měl v uších, nemusí to být nutně kapela, kde na bicí hraje John Lennon, že jo. Život vám to nezachrání, ale může ho obohatit, posunout jinam nebo co já vím co.
(poznámka pod čarou, studuju setlist z Milána o tři dny později, hráli míň věcí, kvůli policejní hodině nedali Vanderlyle Crybaby Geeks, ALE dali About Today jako poslední z klasického setu, přídavek otevřela Lucky You (but no one's in your head/cause you're too smart to remember/you're too smart/lucky you), kde jsme, krucifix? Setlist snů? O tři dny později, bez divadla. Ha, tak jako pardon, ale v Glasgow obstaraly přídavek Wake Up Your Saints (nejveselejší melodie od National široko daleko), poslední dva kusy? About Today a pak Vanderlyle, heršvec, ale když ji miluješ...)
pondělí 29. listopadu 2010
pondělí 27. září 2010
Part II
Pokročit v deníčku z OFFu po více než šesti týdnech od akce má spoustu výhod, vážně. Zapomenete to, co nestálo za zaznamenání, takže si práci dost usnadníte. Na druhou stranu můžete zapomenout i to, co za zaznamenání stálo, že jo. Taky to má výhodu v tom, že si můžete přečíst cizí reporty a osvěžovat a opisovat.
Prvně ještě technicky k prvnímu dni. Prý jsme šli spát o trochu dřív, asi se mi poplety první dvě noci, nejspíš. Je mi jasné, že to teď mění úplně všechno, he he.
Den dvě začínáme čekáním, jestli se fronta na sprchu pohne na snesitelnou úrověň nebo ne. Nehla se. Jdem sehnat jídlo. Kousek od stanového městečka je nákupní centrum, takže no problemo. Kupujeme jídlo, pití, cigarety /ani ne za deset, ráj na zemi/. Sledujeme z kempu řadu na sprchu, ale nezmenšuje se. Relaxujem u stanu, vedro k padnutí. Těžko říct, kdy jsme šli za hudbou, možná kolem druhé, možná jindy.
Každopádně první, co vidíme, je konec setu FM Belfast, přišli jsme třeba o Plum. FM B aneb 3 mcs and 1 dj, plus minus, i když on ovládá myslím spíš laptop. Kuci mají dresy, celé je to vlastně ok, veselý elektro popíček z Islandu, možná je to tím, že vidíme jen konec, kdy koncert graduje. Myslím, že to byli oni, kdo si pomohl s Eins Zwei Polizei, pohled do minulosti. Dalším lehkým chodem jsou letmo a rychle Tides From Nebula na Čtyřce. O nich se trochu hádáme do dneška. Dle mě nic, co bych chtěl znova. Pokud si to pamatuju dobře.
Po nich jdem nejspíš na pivo, jelikož program mi nenapovídá, že bychom něco v té době viděli. Potkáváme další lidi z okolí Ostravy, všichni se potkáme na OFFu, i když se pravidělně vídáme i na místních akcích. V pátek jsem se taky viděl s lidma z DIYcore, jen tu Apačku, Francise a Báru jsem nezahlídl. Petr si domlouvá tanec s Lenkou, jako revanž za nesplnění tance během APTBS, nakonec jsme ho nepotkali ani během smluveného setu Dino Jr. Jdem na Mouse On Mars, hezký název, dva týpci s mašinkama. Prý zase legendy, tentokráte taneční scény a z Němec. Zůstáváme asi tři věci /spíš tak patnáct minut, jelikož je to jeden nepřerušovaný set. Nic, co bych si pamatoval, nic, co by mě za tu chvíli nasralo nebo nadchlo. Mizíme na Archie Bronson Outfit, které jsme chtěl celkem vidět, už kvůli tomu názvu, to je jasný, navíc zase kytary v té míře, kterou mám celkem rád. Zjišťujeme, že jejich outfit není úplně vábný a hudebně nás to taky nezachraňuje, takže jen projdem kolem. Vzniká pauza, hledáme v areálu jídlo, nenašli jsme vlastně žádně vege věci, pokud nepočítám hranolky.
Byli jsme na Tunng? Asi jo, asi na chvíli, asi si to nepamatuju. Ale určitě jsme byli na These Are Powers, píšou, že prý z NY (kdybych si měl vybrat kapely z jediného města na světe, volím NY) a Chicaga, ex basák z Liars included. Liars vlastně nemám rád, nerozumím jim, ale proč se nepodívat na TAP, no ne? Zpěvačka asijských rysů má na sobě trikot a síťované kalhoty, oko bylo potěšeno o fous víc, než ucho. Zase mizíme, vlastně jsem během celého OFFu viděl asi jen pět celých koncertů. Po TAP ignorujeme skoro všechno. Včetně A Hawk & A Hacksaw nebo Hey. Jdem na jakousi literární scénu, kde má čtení buď Jacek Podsiadlo nebo Krzystof Niewrzeda, pánové prominou pokud to nebyl ani jeden z nich, zároveň mi zajisté odpustí, že tady mrším jejich jména. Celkem bizár, nerozumím ani slovo, navíc je čtení rušeno produkcí z hudebních scén, ale je to zajímávé, tak zůstáváme. V sobotu jsem taky zjistil, že v areálu je přítomen Vincent Moon (teď zjištuju dokonce, že v pátek promítali Christmas On Mars, režie W. Coyne, s ním se uvidíme v neděli), VM má super jméno, které je, jak jsem tušili, pseudonymem, ale to je jedno. Důležité je, že VM je chlapík, který točil s The National, už jsem doma, jmenuje se to A Skin, A Night a celé je to na youtube, jakto, že jsem to nevěděl dřív? Jdem teda na filmovou stage, malý stan, málo místo, ale nikoho to zrovna nezajímalo, takže bez problému. Promítá se jeho Contemporary Copenhagen. Set několika dánských kapel, každá dává jednu věc, a celé je to na jeden záběr, jestli mě pamět neklame. Je to celkem příjemné, aspoň nemrzneme venku a navíc vidím aspoň tahle v pátek minuté Efterklang. Na Dvojce začíná koncert Mew, dánští kňouralové, trávím u nich čas potřebný k vykouření jedné cigarety, za tu dobu můžu říct, že celkem ok. Ale vracím se na filmy, dávaj All Tommorow Parties, vidíme třeba Gossip, Lightning Bolt, Cavea, YYY nebo snad i Shellac a další. Na jednu v noci je plánováno setkání s Vincentem, programově se to posouvá, takže se to kryje se setem Dinosaurů.
Druhý den může headlinerovat. Pár dní po OFFu jsem na Facebook psal tohle “koncert Dinosauřího Džejára jsem na OFFu víceméně vidět musel, všude píšou, jak moc důležitá kapela to pro určitou scénu (ta mě +- zrovna zajímá) je, a já jim to věřím, v propagační OFF knize psali "without their pioneer work in the genre, nirvana would propably sound like guns n roses" to si do puntíku nemyslím, ale to je jedno. Znal jsem od nich 3 věci, dvě z toho /včetně coveru Just Like Heaven od The Cure/ zahráli, mohl jsem být spokojen (i když absence Nothing's Goin' On mě trochu mrzí, nebo jsem jí jen přeslechl. J Mascis mi připomínal hlasově Vedera z Pearl Jam /což nechápu, ale bylo to tak/ Lou Barlow se snažil hejbat a Murph bubnoval, co taky jiného. Mám pocit (vlastně Louovo fakování mi to +- potvrzuje), že byli krapet nasraní, že jim Lufthansa nedoručila věci, tak měli támhleto od TBHP, todleto zase od No Age. S odstupem skoro týdne, mám pocit, že to byl mnohem lepší koncert, než během koncertu samotného, jednoduché písničky, hity, není co řešit, život mi to nezachránilo, ale každopádně můj dotek s historií dopadl dobře. Vlastně je chci vidět znova, dědky, hehe.“ Jo, můžu citovat sám sebe, navíc s tím souhlasím. Po Dino se jdem na rychlo podívat na Vincenta, je tam plno, zahlídnem ještě kousek Lali Puna setu a jdem spát.
Numero Tři.
Poslední den, fronta na sprchu, nákupák, klasika. Neděle byla dopředu náš nejnabitější den, alespoň plánovaně. Přicházíme až po Let The Boy Decide nebo Kyst. Prvním nedělním chodem jsou Pulled Apart By Horses. Teď jim rotuje klip na mtv2 (vlastně se to teď jmenuje mtv rocks nebo jak, ale to odmítám příjmout), takže jsem je viděl pět minut před hypem. Popový hardcore, to zvládám, má to melodie, ty já potřebuju. Hrajou na Dvojce, ale celkem si s tím poradili, kluci to jsou energičtí, rádi skáčou na kolena ze zesilovačů, proč ne, lidi se baví, tvoří se i trochu divoké tanečky, divoké v rámci toho, co jsem na OFFu jinak viděl. Ortodoxní hácečkáři, by asi zívali. Tohle byl celý set číslo tři. Název kapely mi slouží jako zábava na následující dny. Trapná zábava, to je moje.
Odpočítávám minuty do koncertu Tallesta, hraje na nejmenší scéně, můžu dodat, že naštestí, jelikož stojím u pódia, kdybych se tam nedostal, tak by to bylo „bohužel hrál na nejmenší scéně“. Zase si pomůžu citací sám sebe „OFF ve mě bude ještě po všech stránkách pár dní doznívat, což mi nebrání v tom, abych za největšího stylaře /miluju to slovo zhruba od páteční noci/ festivalu označil The Tallest Man On Earth. Pokud potřebujete někoho sbalit (líp to bude fungovat asi na holky), tak běžte na jeho koncert, nebo si aspoň poslechněte desku, i když mám chcípnout a smrdím, tak vím, že nejlepší název kapely by byl The Sexiest Man On Earth (The Tallest Man On Earth Was Pulled Apart By Horses Revival). To je fér. Tečka.“ Malý hubený týpek s kytarou to celé utáhne sám a ještě mu s přehledem zbyde na příště. Když jsem se pak dostal k bootlegu z toho koncertu, kde je devět věcí, nevěřil jsem, že jich hrál jen devět, přitom zaznělo v mých uších to, co mělo. Čili hity z obou desek. Koncert sledoval z backstage například i Vincent. Jestli potřebujete klíčové slovo, tak je to charisma a taky hity. Rád na koncertech zpívám, fakt, takže si s ním dám „so i could stay the tallest man in your eyes, babe“ a pak mlčím. Teď pozoruju, že hrál The Gardener a Love Is All po sobě, to není náhoda.
Další okno, jak v programu, tak v paměti, myslím, že jsme šli do kempu, jelikož nemám pocit, že bychom viděli Bear In Heaven nebo Casiokids, obé bylo v předfestivalových plánech, ale pauza byla ok. Dum Dum Girls, holky ze Sub Popu, z desky ok pop, na živo nic moc nuda, čtyři /nebo kolik jich je/ buchty, statické až hanba, čekáme na konkrétní hit a mizíme. No Age, no, jo. Zase nic pro mě, aspoň ne v tomhle čase, ale měli myslím sukces. The Raveonettes taky nic, co bychom museli vidět/slyšet celé. Jdem na pivo, všechno se schyluje ke konci.
Plán zněl tak, že jdem spát. Vzali jsme to kolem hlavní scény, která slibovala něco, co nejde odmítnout, proměnila se na oranžovo a bylo jasné, že se něco stane. Zůstáváme /sobecky si to vydobydu/, nechť show začne. The Flaming Lips. Honily se mi hlavou před a během koncertu dvě kapely: Pink Floyd, které nemám rád (kdysi jsem byl nucen poslouchat Wall v kuse, výsledek je stejný, jako když vás někdo nutí jíst porkovou polévku, prostě ne) a Muse, kteří mi jsou dost volní. Byl jsem si teda skoro jistý, že to bude blbost, kterou chci ale vidět. Slyším Art rock a dostávám vyrážku. The Flaming Lips jsem chtěl z těch tří headlinerů (Tindersticks, Dino) vidět nejmíň, ale prognózy a plány jsou zbytečné, věděl jsem, že někde nějaká kapela existuje a kdesi cosi, ale to bylo všechno. Vnímání tohodle koncertu záleží na tom, čemu říkáte kýč a kolik show koncertů jste viděli. Ke kýči já mám blízko a show koncert jsem neviděl nikdy. Celá crew oblečena do oranžova, „naverbovaní fanoušci“ na strany pódia /to byl asi největší průser, myslím, že dost z nich FL neznali, takže působili trochu rušivě/. Zpátky k Matějské. Wayne hecoval fanoušky notnou dobu před začátkem, stejně jako bedňáci, obří nafukovací balóny, konfety, všechno bylo, v abnormálním množství. Kapela přišla na scénu oknem v projekčním plátně, které bylo umístěno někdo do míst dámského klínu, je snad jasné, z čeho přisli. Wayne ne, ten se zašpuntoval do obří koule a šel do lidí, stage diving s ochranou, početí tím pádem (ani bolestivý pád) nehrozí. Show, musím znova napsat, že to byla show, stejně tak musím připomenout ty řeči o kýči apod. Tanec na medvědovi, obří svítící ruce včetně. Hudebně mě to bavilo taky, jednak proto, že dali asi devět deset věcí, jednak asi i proto, že hudba měla poloviční roli, ale nekulhala za svým vizuálním bráchou. Do You Realize?? je hit, pozor na něj. Pojďme si ještě zacitovat „Muse (nemám já rád, spíš mi jsou volní) prý dělaj show, je to možný, ale pochybuju, že to u nich vypadá tak bezprostředně, uvolněně a bláznivě jako u mých nových hrdinů z Flaming Lips“. Nejlepší tečka za festivalem, přesto, že se to neobešlo bez mírového poselství, ale vůbec mi nevadilo a vztyčil jsem ruku s véčkem taky. Cesta do světa dopadla dobře, mohla dopadnou ještě o fous líp, ale nestěžuju si. Stejně jako první noc usínáme za zvuků hiphopu, tentokráte Anti-Pop Consortium.
Den čtyři
Balíme, jedem domů, v kupé s náma sedí Benjamin Slavík a asi jeho slečna, co taky píše do Rock Popu, tak občas poslouchám, co nového ve světě žurnalistiky, ha. Za rok jedu zase, tentokrát i za své. Fakt. Sraz v pivním areálu v pátek v šest. Buďte tam. Tečka.
Organizaci festivalu a kdesi cosi ať hodnotí lidi, co mají srovnání, já na to kašlu. Já jen píšu, že asi nemám rád festivaly, degradujou svým způsobem hudbu, ale za málo peněz, hodně muziky /u OFFu platí trojnásob/, rozhodně nemám rád (ani papírově) akce, kde je milion scén, tím pádem deset milionu hovadin, osekat, protřídít, zkrátit. OFF je fér.
Prvně ještě technicky k prvnímu dni. Prý jsme šli spát o trochu dřív, asi se mi poplety první dvě noci, nejspíš. Je mi jasné, že to teď mění úplně všechno, he he.
Den dvě začínáme čekáním, jestli se fronta na sprchu pohne na snesitelnou úrověň nebo ne. Nehla se. Jdem sehnat jídlo. Kousek od stanového městečka je nákupní centrum, takže no problemo. Kupujeme jídlo, pití, cigarety /ani ne za deset, ráj na zemi/. Sledujeme z kempu řadu na sprchu, ale nezmenšuje se. Relaxujem u stanu, vedro k padnutí. Těžko říct, kdy jsme šli za hudbou, možná kolem druhé, možná jindy.
Každopádně první, co vidíme, je konec setu FM Belfast, přišli jsme třeba o Plum. FM B aneb 3 mcs and 1 dj, plus minus, i když on ovládá myslím spíš laptop. Kuci mají dresy, celé je to vlastně ok, veselý elektro popíček z Islandu, možná je to tím, že vidíme jen konec, kdy koncert graduje. Myslím, že to byli oni, kdo si pomohl s Eins Zwei Polizei, pohled do minulosti. Dalším lehkým chodem jsou letmo a rychle Tides From Nebula na Čtyřce. O nich se trochu hádáme do dneška. Dle mě nic, co bych chtěl znova. Pokud si to pamatuju dobře.
Po nich jdem nejspíš na pivo, jelikož program mi nenapovídá, že bychom něco v té době viděli. Potkáváme další lidi z okolí Ostravy, všichni se potkáme na OFFu, i když se pravidělně vídáme i na místních akcích. V pátek jsem se taky viděl s lidma z DIYcore, jen tu Apačku, Francise a Báru jsem nezahlídl. Petr si domlouvá tanec s Lenkou, jako revanž za nesplnění tance během APTBS, nakonec jsme ho nepotkali ani během smluveného setu Dino Jr. Jdem na Mouse On Mars, hezký název, dva týpci s mašinkama. Prý zase legendy, tentokráte taneční scény a z Němec. Zůstáváme asi tři věci /spíš tak patnáct minut, jelikož je to jeden nepřerušovaný set. Nic, co bych si pamatoval, nic, co by mě za tu chvíli nasralo nebo nadchlo. Mizíme na Archie Bronson Outfit, které jsme chtěl celkem vidět, už kvůli tomu názvu, to je jasný, navíc zase kytary v té míře, kterou mám celkem rád. Zjišťujeme, že jejich outfit není úplně vábný a hudebně nás to taky nezachraňuje, takže jen projdem kolem. Vzniká pauza, hledáme v areálu jídlo, nenašli jsme vlastně žádně vege věci, pokud nepočítám hranolky.
Byli jsme na Tunng? Asi jo, asi na chvíli, asi si to nepamatuju. Ale určitě jsme byli na These Are Powers, píšou, že prý z NY (kdybych si měl vybrat kapely z jediného města na světe, volím NY) a Chicaga, ex basák z Liars included. Liars vlastně nemám rád, nerozumím jim, ale proč se nepodívat na TAP, no ne? Zpěvačka asijských rysů má na sobě trikot a síťované kalhoty, oko bylo potěšeno o fous víc, než ucho. Zase mizíme, vlastně jsem během celého OFFu viděl asi jen pět celých koncertů. Po TAP ignorujeme skoro všechno. Včetně A Hawk & A Hacksaw nebo Hey. Jdem na jakousi literární scénu, kde má čtení buď Jacek Podsiadlo nebo Krzystof Niewrzeda, pánové prominou pokud to nebyl ani jeden z nich, zároveň mi zajisté odpustí, že tady mrším jejich jména. Celkem bizár, nerozumím ani slovo, navíc je čtení rušeno produkcí z hudebních scén, ale je to zajímávé, tak zůstáváme. V sobotu jsem taky zjistil, že v areálu je přítomen Vincent Moon (teď zjištuju dokonce, že v pátek promítali Christmas On Mars, režie W. Coyne, s ním se uvidíme v neděli), VM má super jméno, které je, jak jsem tušili, pseudonymem, ale to je jedno. Důležité je, že VM je chlapík, který točil s The National, už jsem doma, jmenuje se to A Skin, A Night a celé je to na youtube, jakto, že jsem to nevěděl dřív? Jdem teda na filmovou stage, malý stan, málo místo, ale nikoho to zrovna nezajímalo, takže bez problému. Promítá se jeho Contemporary Copenhagen. Set několika dánských kapel, každá dává jednu věc, a celé je to na jeden záběr, jestli mě pamět neklame. Je to celkem příjemné, aspoň nemrzneme venku a navíc vidím aspoň tahle v pátek minuté Efterklang. Na Dvojce začíná koncert Mew, dánští kňouralové, trávím u nich čas potřebný k vykouření jedné cigarety, za tu dobu můžu říct, že celkem ok. Ale vracím se na filmy, dávaj All Tommorow Parties, vidíme třeba Gossip, Lightning Bolt, Cavea, YYY nebo snad i Shellac a další. Na jednu v noci je plánováno setkání s Vincentem, programově se to posouvá, takže se to kryje se setem Dinosaurů.
Druhý den může headlinerovat. Pár dní po OFFu jsem na Facebook psal tohle “koncert Dinosauřího Džejára jsem na OFFu víceméně vidět musel, všude píšou, jak moc důležitá kapela to pro určitou scénu (ta mě +- zrovna zajímá) je, a já jim to věřím, v propagační OFF knize psali "without their pioneer work in the genre, nirvana would propably sound like guns n roses" to si do puntíku nemyslím, ale to je jedno. Znal jsem od nich 3 věci, dvě z toho /včetně coveru Just Like Heaven od The Cure/ zahráli, mohl jsem být spokojen (i když absence Nothing's Goin' On mě trochu mrzí, nebo jsem jí jen přeslechl. J Mascis mi připomínal hlasově Vedera z Pearl Jam /což nechápu, ale bylo to tak/ Lou Barlow se snažil hejbat a Murph bubnoval, co taky jiného. Mám pocit (vlastně Louovo fakování mi to +- potvrzuje), že byli krapet nasraní, že jim Lufthansa nedoručila věci, tak měli támhleto od TBHP, todleto zase od No Age. S odstupem skoro týdne, mám pocit, že to byl mnohem lepší koncert, než během koncertu samotného, jednoduché písničky, hity, není co řešit, život mi to nezachránilo, ale každopádně můj dotek s historií dopadl dobře. Vlastně je chci vidět znova, dědky, hehe.“ Jo, můžu citovat sám sebe, navíc s tím souhlasím. Po Dino se jdem na rychlo podívat na Vincenta, je tam plno, zahlídnem ještě kousek Lali Puna setu a jdem spát.
Numero Tři.
Poslední den, fronta na sprchu, nákupák, klasika. Neděle byla dopředu náš nejnabitější den, alespoň plánovaně. Přicházíme až po Let The Boy Decide nebo Kyst. Prvním nedělním chodem jsou Pulled Apart By Horses. Teď jim rotuje klip na mtv2 (vlastně se to teď jmenuje mtv rocks nebo jak, ale to odmítám příjmout), takže jsem je viděl pět minut před hypem. Popový hardcore, to zvládám, má to melodie, ty já potřebuju. Hrajou na Dvojce, ale celkem si s tím poradili, kluci to jsou energičtí, rádi skáčou na kolena ze zesilovačů, proč ne, lidi se baví, tvoří se i trochu divoké tanečky, divoké v rámci toho, co jsem na OFFu jinak viděl. Ortodoxní hácečkáři, by asi zívali. Tohle byl celý set číslo tři. Název kapely mi slouží jako zábava na následující dny. Trapná zábava, to je moje.
Odpočítávám minuty do koncertu Tallesta, hraje na nejmenší scéně, můžu dodat, že naštestí, jelikož stojím u pódia, kdybych se tam nedostal, tak by to bylo „bohužel hrál na nejmenší scéně“. Zase si pomůžu citací sám sebe „OFF ve mě bude ještě po všech stránkách pár dní doznívat, což mi nebrání v tom, abych za největšího stylaře /miluju to slovo zhruba od páteční noci/ festivalu označil The Tallest Man On Earth. Pokud potřebujete někoho sbalit (líp to bude fungovat asi na holky), tak běžte na jeho koncert, nebo si aspoň poslechněte desku, i když mám chcípnout a smrdím, tak vím, že nejlepší název kapely by byl The Sexiest Man On Earth (The Tallest Man On Earth Was Pulled Apart By Horses Revival). To je fér. Tečka.“ Malý hubený týpek s kytarou to celé utáhne sám a ještě mu s přehledem zbyde na příště. Když jsem se pak dostal k bootlegu z toho koncertu, kde je devět věcí, nevěřil jsem, že jich hrál jen devět, přitom zaznělo v mých uších to, co mělo. Čili hity z obou desek. Koncert sledoval z backstage například i Vincent. Jestli potřebujete klíčové slovo, tak je to charisma a taky hity. Rád na koncertech zpívám, fakt, takže si s ním dám „so i could stay the tallest man in your eyes, babe“ a pak mlčím. Teď pozoruju, že hrál The Gardener a Love Is All po sobě, to není náhoda.
Další okno, jak v programu, tak v paměti, myslím, že jsme šli do kempu, jelikož nemám pocit, že bychom viděli Bear In Heaven nebo Casiokids, obé bylo v předfestivalových plánech, ale pauza byla ok. Dum Dum Girls, holky ze Sub Popu, z desky ok pop, na živo nic moc nuda, čtyři /nebo kolik jich je/ buchty, statické až hanba, čekáme na konkrétní hit a mizíme. No Age, no, jo. Zase nic pro mě, aspoň ne v tomhle čase, ale měli myslím sukces. The Raveonettes taky nic, co bychom museli vidět/slyšet celé. Jdem na pivo, všechno se schyluje ke konci.
Plán zněl tak, že jdem spát. Vzali jsme to kolem hlavní scény, která slibovala něco, co nejde odmítnout, proměnila se na oranžovo a bylo jasné, že se něco stane. Zůstáváme /sobecky si to vydobydu/, nechť show začne. The Flaming Lips. Honily se mi hlavou před a během koncertu dvě kapely: Pink Floyd, které nemám rád (kdysi jsem byl nucen poslouchat Wall v kuse, výsledek je stejný, jako když vás někdo nutí jíst porkovou polévku, prostě ne) a Muse, kteří mi jsou dost volní. Byl jsem si teda skoro jistý, že to bude blbost, kterou chci ale vidět. Slyším Art rock a dostávám vyrážku. The Flaming Lips jsem chtěl z těch tří headlinerů (Tindersticks, Dino) vidět nejmíň, ale prognózy a plány jsou zbytečné, věděl jsem, že někde nějaká kapela existuje a kdesi cosi, ale to bylo všechno. Vnímání tohodle koncertu záleží na tom, čemu říkáte kýč a kolik show koncertů jste viděli. Ke kýči já mám blízko a show koncert jsem neviděl nikdy. Celá crew oblečena do oranžova, „naverbovaní fanoušci“ na strany pódia /to byl asi největší průser, myslím, že dost z nich FL neznali, takže působili trochu rušivě/. Zpátky k Matějské. Wayne hecoval fanoušky notnou dobu před začátkem, stejně jako bedňáci, obří nafukovací balóny, konfety, všechno bylo, v abnormálním množství. Kapela přišla na scénu oknem v projekčním plátně, které bylo umístěno někdo do míst dámského klínu, je snad jasné, z čeho přisli. Wayne ne, ten se zašpuntoval do obří koule a šel do lidí, stage diving s ochranou, početí tím pádem (ani bolestivý pád) nehrozí. Show, musím znova napsat, že to byla show, stejně tak musím připomenout ty řeči o kýči apod. Tanec na medvědovi, obří svítící ruce včetně. Hudebně mě to bavilo taky, jednak proto, že dali asi devět deset věcí, jednak asi i proto, že hudba měla poloviční roli, ale nekulhala za svým vizuálním bráchou. Do You Realize?? je hit, pozor na něj. Pojďme si ještě zacitovat „Muse (nemám já rád, spíš mi jsou volní) prý dělaj show, je to možný, ale pochybuju, že to u nich vypadá tak bezprostředně, uvolněně a bláznivě jako u mých nových hrdinů z Flaming Lips“. Nejlepší tečka za festivalem, přesto, že se to neobešlo bez mírového poselství, ale vůbec mi nevadilo a vztyčil jsem ruku s véčkem taky. Cesta do světa dopadla dobře, mohla dopadnou ještě o fous líp, ale nestěžuju si. Stejně jako první noc usínáme za zvuků hiphopu, tentokráte Anti-Pop Consortium.
Den čtyři
Balíme, jedem domů, v kupé s náma sedí Benjamin Slavík a asi jeho slečna, co taky píše do Rock Popu, tak občas poslouchám, co nového ve světě žurnalistiky, ha. Za rok jedu zase, tentokrát i za své. Fakt. Sraz v pivním areálu v pátek v šest. Buďte tam. Tečka.
Organizaci festivalu a kdesi cosi ať hodnotí lidi, co mají srovnání, já na to kašlu. Já jen píšu, že asi nemám rád festivaly, degradujou svým způsobem hudbu, ale za málo peněz, hodně muziky /u OFFu platí trojnásob/, rozhodně nemám rád (ani papírově) akce, kde je milion scén, tím pádem deset milionu hovadin, osekat, protřídít, zkrátit. OFF je fér.
neděle 22. srpna 2010
OFF Festival
Den I.
Bude to možná dlouhé, málokdy věcné a určitě plné faktických a gramatických chyb, ale na to já nehraju.
Letos se dějou divné věci, takže to, že jsem byl na OFF Festivalu, není kdovíjaké vybočení z divností. Jediné vědomé negativum, které jsem bral na vědomí ještě před odjezdem, bylo to, že jsem se s The National minul (jen) o rok, hráli tam loni, ale loni se zas tak moc divné věci neděly, tak jsem nemohl jet, to dá rozum.
Letos nás pozval Muzikus, respektive mě obdaroval dvěma vstupenkama a dvěma „free kemping pasy“, stačilo napsal Lence a čekat, jestli pojede. Jela. Nechť párty započne. Soukromé avantýry se zařizováním nechám bokem, všechno je nakonec snad zařízeno a jedeme. Kupujem si parádní MOST jízdenku ČD (díky Petro!), takže cesta vychází ještě levněji, než kdybych platil hubičkou, nekecám. Sedíme v kupé, jede s náma cizinec a pes (který, když to trochu přeženu, se nás /hlavně mě, to je jasný/ snažil sežrat, jen jednou a jen chvíli předtím než vystoupíme, ale snažil, zase cpu závorky do závorek he he), později přistupuje Petra, cesta, až na psa, je oukej, necelé dvě hodiny máme za sebou, už jsem ve světě, defakto poprvé. Z vlakáče na autobusák je to kousek, z autobusáku do areálu v podstatě taky, ale to ještě nevíme. Kupujem si za Lenčiny (mám zlatky sice sebou, ale jen bankovky, automat žere mince, vždyť si rozumíme, že jo) zlatky jízdenky (netušíme jestli správné, ale u cizinců by se měla cenit i snaha). První autobus narvaný lidma, kteří evidentně jedou na OFF si necháváme ujet a dáváme se všanc. Jedem autobusem číslo 0 (slovy nula, prosímpěkně), podezřelá linka jede přesně tam, kam potřebujem, fronta na kemp nám nakonec zabere skoro polovinu cesty vlakem. Přichází první a větší přeháňka, taky přicházíme promoklí na řadu. Vysvětluju sličné (tohle zkoumáme nadcházející dny a zjištujeme, že je sličná) slečně /jestli jste mě někdo někdy slyšel někdy mluvit anglicky, zkuste si to představit/, že jsem vyhrál dva lístky, kemp included. Nemá šanci mi rozumět, bere si lístky a za chvíli se vrací s tím, že ok, fasujeme kemping číslo a já se můžu zbavit své největší obavy, budeme mít kde spát, navíc je pro nás kemp opravdu gratis, takže každý šetříme cca tři stovky české. Víc než fér.
Stan stojí, déšť rezignoval (zatím), my jdeme do areálu, cca deset minut chůze není zas takový problém, cajk. Leckde jsem četl, že „pouštěči“ byli fašisti, buď jsem fašista taky, nebo mi jejich chování přišlo míň divné, i když ukazování klíčů, otevírání krabičky s cigaretama a rozkládání pudřenek asi není adekvátní projev důvěry, to zas ne. Navíc se ukazuje jak mají nesjednocené požadavky k pouštění, druhý den nás nepouští s foťákem, „max five“ říká paní a ukazuje na foťák, který má přes šest megapixelů, což má k profesionálnímu aparátu dál, než než nevím co k nevím čemu, ale paní je neoblomná, musím si rychle vzpomenout na Beatles, páč vím, že měli písničku o včerejšku, zároveň si je nechci splést se Stereophonics, ti maj totiž píseň o zítřku, já potřebuju včerejšek, abych mohl říct „but yesterday it was oukej“, nezájem.
Začínáme na show Toro Y Moi na Trojce, zůstáváme asi dvě věci a pak nás dusno vyžene pryč, navíc nepředvádějí nic, co bychom museli vidět. V pátečním programu jsem měl výrazně zatrnuté jediné jméno – THE BLACK HEART PROCESSION, dámy a pánové, kapela, o jejíž existenci jsem neměl před rokem potuchy. Jenže pak mě pan Brokolikaryo upozornil, že tudma jako ne, bez the pAper chAse a právě TBHP to nepůjde. Svatá pravda. Brokolíka jsem viděl poprvé právě před koncertem TBHP (má lenost kamkoliv dojet nám bránila potkat se osobně dřív, tak to muselo proběhnout jako milion dalších věcí v Polsku). Mrzí mě jedna věc, osobně jsem mu nepoděkoval za to, že mě na tuhle kapelu odkázal, nebýt jeho, tak na OFFu nemám žádnou „srdcovku“, jelikož může i za to, že znám The Tallest Man On Earth, nebo minimálně za to, že ho znám už nějakou dobu. Možná bych se k němu dostal později, ale kde já bych přišel ke kántry. Takže Bro, jestli to čteš, jako jeden z mála myslím, že jo, tak velkej dík, pane. Máš to u mě, nemám ti to sice jak oplatit, asi, ale máš to u mě. Čekal jsem, že budu plakat, kapesníky byly nachystány, nakonec jsem je skoro použil, sestava byla osekána, stačila pila k tomu klavír a kytary. Setlist převážne ze starších věcí, ze SIX, kterou znám zatím nejvíc a mám ji sakra rád /ještě trochu radši/ hráli, mám pocit, jen Drugs (When I remember these times/I try not to cry a milion dalších veršů, úder přímo na komoru). Slyšet naživo When You Finish Me (When you finish me/When you cut me/When you kill me/When you forgive me/ osobní hymna po několik dlouhých týdnů, v podstatě pořád není důvod se jí vzdávat) nebo Iri Sulu (Am I alive or am I dead/Am I awake or in a dream/Am I with you or am I all alone/Do I have skin do I have bones/Do I reveal or show no more) by mě zničilo, přísahám, ale rád bych to risknul. Nechápu s jakou lehkostí můžou tyhle věci hrát. Smutek je to pravé (a jediné) slovo. TBHP mají taky jeden z nejlepších názvů písně všech dob - It's A Crime I Never Told You About The Diamonds In Your Eyes, klišé versus dokonalost, odvěký boj, který miluju, klišé poraženo, hranice je tenká, ale všichni zůstáváme na té straně, kam patříme. Písničku s podobným názvem by mohl klidně udělat kdokoliv, ale možná by se to utopilo v klišé, navíc by tam kdekdo přidal slovo "bejby", vsadím se, že jo. Setlist teda logicky neposkládám, ale ten zážitek byl intenzivní, možná míň než jsem čekal, ale to je můj problém. Po Černosrdcařích jsme ihned šli na Art Brut, takže jsem se v tom pocitu nestihl dostateně vykoupat.
Art Brut (zpěvák podle mě vypadá jako štíhlejší Samir Hauser +-) jsou celkem zábavná kapela, zůstáváme asi na tři čtyři věci, slyším i kousek vsunuté Heaven Knows I'm Miserable Now od The Smiths, za které vděčím zase Jakubovi. Objevuju hit My Little Brother, pak jdem na pivo, které se tady kupuje za bony, prosímpěkně. Rovnice je jednoduchá – jeden bon = dvě zlatky, takže pivo stojí cca čtyřicet na stole v českých, celkem fér, navíc to moc neřešíme, i když jsou to čtyři deci, ale čepujou to rychle a chutná.
Jeden z možných kiksů děláme po Art Brut, jdem se najíst do kempu, meškáme a nestíhám Efterklang, což byl můj černý kůň turnaje, aniž bych je blíže znal, možná škoda, ale život by mi to nezachránilo, tak co. Důležitá věc se stala skoro hned po prvním příchodu do areálu, potkáváme Petra, to je člověk, který dělá (spíš dělal) v Ostavě akce, které stály za to, byť jsem na většině chyběl, ale díky Petrovi jsem viděl třeba duo Ema Camelia + Vas Szuszanne (tenkrát ještě s De Reval a Standou Žabákem, což je jedna z milionu kapel, ve kterých Petr hrál nebo hraje, toho času se angažuje třeba ve Skle, Glinski nebo Sorry Satori). Prokecáme značnou část festivalu, nikdy předtím jsme si tak moc nepokecali, prostě Polsko. The Fall, prej legendy, dobře, klidně, to co jsem viděl mě v tom ale neutvrdilo, Smith byl buď nalitý nebo mi přišel totálně nesympatický, jedno z toho. Není čas ztrácet čas, legenda nelegenda. Pátek headlinerovali Tindersticks na hlavní scéně a A Place To Bury Strangers (Petr: "Kdyby ten lístek stál dva tisíce, tak kvůli APTBS sem prostě přijedu"), dopředu mi bylo jasné, koho chci vidět, jelikož Tindersticks jsou kapela ke které se jednou dostanu, budu s nima stárnout jednou, vím o tom, všechno k tomu směřuje, takže prostě Tindersticks, jenže pár dní před OFFem jsem si poslechl na můj vkus až preadorované (jestli právem nebo ne je jedno) APTBS a hele, ono by to naživo mohlo a mělo být kurva dobrý. Jdem teda na ně. Bordel od prvních chvil, lidi v tranzu, zůstáváme zase asi dvě věci /tohle se pak ukázala jako minimální doba nezbytná k tomu, abychom zjistili, jestli chcem daný set vidět nebo ne/, slyším "don´t play with my heart", takže zvuk ok, jednou mě bude mrzet (už je to trochu tady mimochodem), že jsem nezůstal, ale my jdeme na Tindersticks, elegáni jaksepatří, Harmony Around My Table je jedna z věcí, kterou jsem si stačil zapamatovat. Na poslední desce mají i super věc, Peanuts, o arašídech se v pop music zpívá celkem málo, takže tohle je malá náplast. Zdraví je proti nám a pro den jedna končíme. Tindersticks budou třeba někdy na CoO, teda pravděpodobněji než APTBS, to je jasný, tak se třeba zastihnem v lepší konstelaci, někdy, někde, ale pátek je rozjezd, musí zbýt síly na zbytek víkendu. Raekwona, jako zástupce hip hopu, slyšíme až do stanu, usínáme kolem čtvrté, myslím, na spánek je pár /možná dva páry/ hodin. Tuhle noc taky celkem slušně pršelo, ale Lenka sehnala super stan, tak nás to nemusí trápit.
Den II jindy.
Bude to možná dlouhé, málokdy věcné a určitě plné faktických a gramatických chyb, ale na to já nehraju.
Letos se dějou divné věci, takže to, že jsem byl na OFF Festivalu, není kdovíjaké vybočení z divností. Jediné vědomé negativum, které jsem bral na vědomí ještě před odjezdem, bylo to, že jsem se s The National minul (jen) o rok, hráli tam loni, ale loni se zas tak moc divné věci neděly, tak jsem nemohl jet, to dá rozum.
Letos nás pozval Muzikus, respektive mě obdaroval dvěma vstupenkama a dvěma „free kemping pasy“, stačilo napsal Lence a čekat, jestli pojede. Jela. Nechť párty započne. Soukromé avantýry se zařizováním nechám bokem, všechno je nakonec snad zařízeno a jedeme. Kupujem si parádní MOST jízdenku ČD (díky Petro!), takže cesta vychází ještě levněji, než kdybych platil hubičkou, nekecám. Sedíme v kupé, jede s náma cizinec a pes (který, když to trochu přeženu, se nás /hlavně mě, to je jasný/ snažil sežrat, jen jednou a jen chvíli předtím než vystoupíme, ale snažil, zase cpu závorky do závorek he he), později přistupuje Petra, cesta, až na psa, je oukej, necelé dvě hodiny máme za sebou, už jsem ve světě, defakto poprvé. Z vlakáče na autobusák je to kousek, z autobusáku do areálu v podstatě taky, ale to ještě nevíme. Kupujem si za Lenčiny (mám zlatky sice sebou, ale jen bankovky, automat žere mince, vždyť si rozumíme, že jo) zlatky jízdenky (netušíme jestli správné, ale u cizinců by se měla cenit i snaha). První autobus narvaný lidma, kteří evidentně jedou na OFF si necháváme ujet a dáváme se všanc. Jedem autobusem číslo 0 (slovy nula, prosímpěkně), podezřelá linka jede přesně tam, kam potřebujem, fronta na kemp nám nakonec zabere skoro polovinu cesty vlakem. Přichází první a větší přeháňka, taky přicházíme promoklí na řadu. Vysvětluju sličné (tohle zkoumáme nadcházející dny a zjištujeme, že je sličná) slečně /jestli jste mě někdo někdy slyšel někdy mluvit anglicky, zkuste si to představit/, že jsem vyhrál dva lístky, kemp included. Nemá šanci mi rozumět, bere si lístky a za chvíli se vrací s tím, že ok, fasujeme kemping číslo a já se můžu zbavit své největší obavy, budeme mít kde spát, navíc je pro nás kemp opravdu gratis, takže každý šetříme cca tři stovky české. Víc než fér.
Stan stojí, déšť rezignoval (zatím), my jdeme do areálu, cca deset minut chůze není zas takový problém, cajk. Leckde jsem četl, že „pouštěči“ byli fašisti, buď jsem fašista taky, nebo mi jejich chování přišlo míň divné, i když ukazování klíčů, otevírání krabičky s cigaretama a rozkládání pudřenek asi není adekvátní projev důvěry, to zas ne. Navíc se ukazuje jak mají nesjednocené požadavky k pouštění, druhý den nás nepouští s foťákem, „max five“ říká paní a ukazuje na foťák, který má přes šest megapixelů, což má k profesionálnímu aparátu dál, než než nevím co k nevím čemu, ale paní je neoblomná, musím si rychle vzpomenout na Beatles, páč vím, že měli písničku o včerejšku, zároveň si je nechci splést se Stereophonics, ti maj totiž píseň o zítřku, já potřebuju včerejšek, abych mohl říct „but yesterday it was oukej“, nezájem.
Začínáme na show Toro Y Moi na Trojce, zůstáváme asi dvě věci a pak nás dusno vyžene pryč, navíc nepředvádějí nic, co bychom museli vidět. V pátečním programu jsem měl výrazně zatrnuté jediné jméno – THE BLACK HEART PROCESSION, dámy a pánové, kapela, o jejíž existenci jsem neměl před rokem potuchy. Jenže pak mě pan Brokolikaryo upozornil, že tudma jako ne, bez the pAper chAse a právě TBHP to nepůjde. Svatá pravda. Brokolíka jsem viděl poprvé právě před koncertem TBHP (má lenost kamkoliv dojet nám bránila potkat se osobně dřív, tak to muselo proběhnout jako milion dalších věcí v Polsku). Mrzí mě jedna věc, osobně jsem mu nepoděkoval za to, že mě na tuhle kapelu odkázal, nebýt jeho, tak na OFFu nemám žádnou „srdcovku“, jelikož může i za to, že znám The Tallest Man On Earth, nebo minimálně za to, že ho znám už nějakou dobu. Možná bych se k němu dostal později, ale kde já bych přišel ke kántry. Takže Bro, jestli to čteš, jako jeden z mála myslím, že jo, tak velkej dík, pane. Máš to u mě, nemám ti to sice jak oplatit, asi, ale máš to u mě. Čekal jsem, že budu plakat, kapesníky byly nachystány, nakonec jsem je skoro použil, sestava byla osekána, stačila pila k tomu klavír a kytary. Setlist převážne ze starších věcí, ze SIX, kterou znám zatím nejvíc a mám ji sakra rád /ještě trochu radši/ hráli, mám pocit, jen Drugs (When I remember these times/I try not to cry a milion dalších veršů, úder přímo na komoru). Slyšet naživo When You Finish Me (When you finish me/When you cut me/When you kill me/When you forgive me/ osobní hymna po několik dlouhých týdnů, v podstatě pořád není důvod se jí vzdávat) nebo Iri Sulu (Am I alive or am I dead/Am I awake or in a dream/Am I with you or am I all alone/Do I have skin do I have bones/Do I reveal or show no more) by mě zničilo, přísahám, ale rád bych to risknul. Nechápu s jakou lehkostí můžou tyhle věci hrát. Smutek je to pravé (a jediné) slovo. TBHP mají taky jeden z nejlepších názvů písně všech dob - It's A Crime I Never Told You About The Diamonds In Your Eyes, klišé versus dokonalost, odvěký boj, který miluju, klišé poraženo, hranice je tenká, ale všichni zůstáváme na té straně, kam patříme. Písničku s podobným názvem by mohl klidně udělat kdokoliv, ale možná by se to utopilo v klišé, navíc by tam kdekdo přidal slovo "bejby", vsadím se, že jo. Setlist teda logicky neposkládám, ale ten zážitek byl intenzivní, možná míň než jsem čekal, ale to je můj problém. Po Černosrdcařích jsme ihned šli na Art Brut, takže jsem se v tom pocitu nestihl dostateně vykoupat.
Art Brut (zpěvák podle mě vypadá jako štíhlejší Samir Hauser +-) jsou celkem zábavná kapela, zůstáváme asi na tři čtyři věci, slyším i kousek vsunuté Heaven Knows I'm Miserable Now od The Smiths, za které vděčím zase Jakubovi. Objevuju hit My Little Brother, pak jdem na pivo, které se tady kupuje za bony, prosímpěkně. Rovnice je jednoduchá – jeden bon = dvě zlatky, takže pivo stojí cca čtyřicet na stole v českých, celkem fér, navíc to moc neřešíme, i když jsou to čtyři deci, ale čepujou to rychle a chutná.
Jeden z možných kiksů děláme po Art Brut, jdem se najíst do kempu, meškáme a nestíhám Efterklang, což byl můj černý kůň turnaje, aniž bych je blíže znal, možná škoda, ale život by mi to nezachránilo, tak co. Důležitá věc se stala skoro hned po prvním příchodu do areálu, potkáváme Petra, to je člověk, který dělá (spíš dělal) v Ostavě akce, které stály za to, byť jsem na většině chyběl, ale díky Petrovi jsem viděl třeba duo Ema Camelia + Vas Szuszanne (tenkrát ještě s De Reval a Standou Žabákem, což je jedna z milionu kapel, ve kterých Petr hrál nebo hraje, toho času se angažuje třeba ve Skle, Glinski nebo Sorry Satori). Prokecáme značnou část festivalu, nikdy předtím jsme si tak moc nepokecali, prostě Polsko. The Fall, prej legendy, dobře, klidně, to co jsem viděl mě v tom ale neutvrdilo, Smith byl buď nalitý nebo mi přišel totálně nesympatický, jedno z toho. Není čas ztrácet čas, legenda nelegenda. Pátek headlinerovali Tindersticks na hlavní scéně a A Place To Bury Strangers (Petr: "Kdyby ten lístek stál dva tisíce, tak kvůli APTBS sem prostě přijedu"), dopředu mi bylo jasné, koho chci vidět, jelikož Tindersticks jsou kapela ke které se jednou dostanu, budu s nima stárnout jednou, vím o tom, všechno k tomu směřuje, takže prostě Tindersticks, jenže pár dní před OFFem jsem si poslechl na můj vkus až preadorované (jestli právem nebo ne je jedno) APTBS a hele, ono by to naživo mohlo a mělo být kurva dobrý. Jdem teda na ně. Bordel od prvních chvil, lidi v tranzu, zůstáváme zase asi dvě věci /tohle se pak ukázala jako minimální doba nezbytná k tomu, abychom zjistili, jestli chcem daný set vidět nebo ne/, slyším "don´t play with my heart", takže zvuk ok, jednou mě bude mrzet (už je to trochu tady mimochodem), že jsem nezůstal, ale my jdeme na Tindersticks, elegáni jaksepatří, Harmony Around My Table je jedna z věcí, kterou jsem si stačil zapamatovat. Na poslední desce mají i super věc, Peanuts, o arašídech se v pop music zpívá celkem málo, takže tohle je malá náplast. Zdraví je proti nám a pro den jedna končíme. Tindersticks budou třeba někdy na CoO, teda pravděpodobněji než APTBS, to je jasný, tak se třeba zastihnem v lepší konstelaci, někdy, někde, ale pátek je rozjezd, musí zbýt síly na zbytek víkendu. Raekwona, jako zástupce hip hopu, slyšíme až do stanu, usínáme kolem čtvrté, myslím, na spánek je pár /možná dva páry/ hodin. Tuhle noc taky celkem slušně pršelo, ale Lenka sehnala super stan, tak nás to nemusí trápit.
Den II jindy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
