PTT - AFA

PTT - AFA

OFF bude, na jaře.

Fašistivaly 2012 3x01

Skoro jsem překvapil sám sebe, moc nechybělo a měl jsem sepsán jak deníček z CoO, tak z OFFu, všechno je jinak. Původně to mělo jít zase spolu, ale než já sepíšu ten OFF, navíc Colours se mi tu už pár týdnů válejí...

Antony Without Johnsons 2012

Jasně, že by se to mělo jmenovat Colours of Ostrava 2012, ale když já nějak nevím, co tam víc hrálo. Vlastně jo, Charlie Straight, Charlie Straight z Finska a Charlie Straight z Litvy, Lotyšska nebo kýhočerta odkaď. A pak ještě lidi, co rádi drogy.

 I.

Ještě jsem se nerozhodl, kdy začnu nadávat na areál, asi na konci. Záhájení trapné, zase, ale Kajnar tak nemasturboval jako loni. Světlík to vzal sympaticky rychle. Fér.

Musím si skočit pro program, z hlavy to nedám. A jo. Otevíral Rufus, zvukově míň úchylný Ariel Pink, pro mě taky míň zábavný, ale komu na tom záleží, že jo. Navíc, aby to bylo fér, nebyl jsem tam celou dobu, takže to bylo třeba super, nevím. Kronos Quartet + Kimmo Pohjonen + Samuli Kosminen dávali hezky, jen si myslím, že kdyby přijeli ti čtyři fidlalové sami, trefili by mě do srdíčka (hehe) víc. Říkám tomu Dům umění stage, mělo to lepší místa, mělo to slabší místa. Ale místa to mělo celou dobu. Takže cajk.

 „Mogwai jsou kapela, která na OFFu zabírá místo, ale seš rád, když přijede na Colours“

 Mogwai, hele, jako já proti opakování nemám vůbec nic. Super věci bych si dával dokola klidně každé léto, jenže jsem viděl Mogwai loni na OFFu a úplná lotynka to pro mě nebyla. Jenže tadydle si páni dali reparát na výbornou. Nepřislo nám to tak směsné jako loni, navíc mě to bavilo. Koho by to nebavilo, když jim beďňáka (není na netu někde petice za přidání ď a ň na klávesnici? Bych podepsal) dělá Skrillex, zpívá! s nima Kele z Bloc Party a v přídavku zněli jako New Order, přísahám že jo. Hezké to bylo. Prima fajn. Ona měla původně na čtvrtek přijet Bžurk (nemám kopyrajt), ale prej její chůva má něco s hlasivkama, takže nesehnala hlídání, nebo tak něco. Každopádně já Bžurk neoplakal. Ignorance je moje silná stránka. Snažili jsme se jít na Hjaltalín, ale ty vole, jako koho zajímá veselý Island?

 II.

Pátek byl jasný headliner den. A to už od odpoledne. Sea and Air tu hrajou poměrně často, přesto jsme se doposud míjeli, což je skoro škoda, páč to dávaj moc hezky, přesto jsem utek na Please The Trees s Boženkama za zády, jenže jsem je stihl leda tak prokecat. Ale zase dobře prokecat, takže asi prima koncert. Haha, Čokovoko, koncert roku, bez prdele (doufám, že tohle tvrzení dost z vás nasere), delší to bylo asi jen o čtyři skladby.

Později jdem na Festival v ulicích, což jsou Colours, kde headlineruje Tomáš Klus (pád odstavců a už jsem zmínil Charlie Straight i Kluse, čas přestat číst, vážení) a zadarmo. Hlavně tam ale dávali repete PtT s Boženkama. Příjemný set, celkem krátký a s hromadou nových věcí (buď byl krátký, nebo hráli hromadu věcí, obojí asi nejde), mám pocit. Čeština jim podle mě úplně nesluší. Malý Havelka si to dává hodně solidně. Pak tam předpokládám hrálo ještě něco. Asi.

Vracíme se na Bobbyho, ne teda cíleně na něj, ale v jeho čase, jak jsem si říkal, že by to mohlo být super, tak to nebylo super. Věřím, že tohle zhodnocení má hodnotu jak svině. Hehe. Pak jsme prošli kolem finských Charlie Straight. (Nevím, jestli to CS má lichotit, nebo ne) Stačilo.

Před CoO jsem si myslel, že Antony to podělá a Flaming Lips mě znova rozsekají, bylo to přesně tak, jen naopak. Antonyho set s Janáčkovou filharmonií (Antony měl svého dirigenta a klavírístu, to by bylo nefér nezmínit) byl emo jak bič. Během You are my sister jsem slzel jak holka, jediná drobná výtka by směřovala k For Today I am a Boy, která na desce disponuje kulervoucí gradací, ta se nedostavila, ale to jsou maličkosti. Skvělý koncert. Jestli můžu spoilerovat, tak koncert roku, na stupnici od jedné do desíti dávam zhruba dvanáct. A jako absolutno. Navíc platí, že největší sranda je na nejsmutnějších koncertech. Hegarty dal prakticky všechno, co jsem potřeboval/chtěl/měl slyšet. Díky mu za to. Sice mě připravil o Bonuse, se kterým se kryli prakticky bez výhrad, a nakonec i o Kill The Dandies!, na které jsem nebyl schopný po tom emíčku jít, ale to jsou ještě snesitelné oběti, byť bych obojí rád viděl, to je jasné.

Flaming Lips začli na vývost stejně jako na OFFu 2010, velkolepě, jenže pak na značnou část spadl řetěz, nevím, čím jsme si zasloužili tak moc uondaný a unylý a neveselý pinkflojd setlist, ale Do You Realize?? to zachránila, rozporuplné dojmy. Mohlo to fungovat, kdyby chtěli. Jo a ten papundekl vpředu držel Albertík z Čárlíků, aby bylo jasno.

III.

Sobotu jsem solidně zanedbal, prakticky jsem celé viděl asi jen Bratry Orffy (podělali Sovu tak moc, že neodpouštím) a Floexe, supr tanyny, Floexova vlna euforie. Prošli jsme kolem Alanis, mrtě lidí, po Colors se řešilo, jestli zpívala na playback, jestli to, co jsem slyšel, byl playback, tak doporučuju koupit si lepší kazeťák. Jdem na Ewert and The Two Dragons, v píár kecech šuměli National, na což z jistého důvodu slyším, pustil jsem si dvě věci, prišlo mi to „v pohodě“, což není hodnocení, které použijete pro doporučení. Dopadlo to tak, jak jsem tušil, prdlačky National, jen lepší Charlie Straight, cukr není sladký vždycky stejně, navíc odmítam brát kapelu bez dechů vážně. Vydržel jsem asi dvě věci. Animal Collective, pramálo lidí, až mi jich bylo líto, když jsme z nich odcházeli. Tak moc drog. Tak moc drog. Tak moc drog. A kšiltovka a asi žádné dechy. Nerozumím jim, tím bych to uzavřel, proti nim jedoucí Acollective taky žádná lotynka, takže jsme si to Zvěrstvo odseděli na tribuně. Vlastně jsme s Radem byli na Midi Lidi, viděl jsem je jednou, bylo to príma, páč jsem se tenkrát ovínil a měl jsem parádní tanečkovou horečku. Teď to nebylo príma. Nicméně jsme se shodli, že pokud nás to neruší v hovoru, je to celkem v pořádku. Z tohodle hlediska byli Midi Lidi naprosto v pořádku.

IV.

Neděli pojímáme zodpovědně a jdem až na Fifinku, což byl černý kůň turnaje, lidi vypadali dost spokojeně, Fifinka band taky, já skoro. Proč ne. Pak jsem šli, myslím, až na Janelle Monaé, což bylo asi, soudě dle lidí, naprosto v pořádku, pro mě měl její koncert dva hajlajty: cover Jacksons 5 a debatu o tom, jestli maluje prsa nebo zadek. Prohrál jsem. Janelle hrála ještě dlouho po tom, co jsme odešli, možná tam hraje ještě teď.

V porovnání s loňským ročníkem mi Colours letos dali míň klíčových koncertů, ale dali mi Antonyho, který je nad tím vším. S programovou remízou bych se smířil.

Nejčastější hodnocení většiny koncertů: „Když to srovnám s tím výletem na Kokořín, tak jsem vyloženě zklamaný“ případně „Je to hezké, ale okouká se to.“

Plastové zálohované kelímky jsou celkem v pořádku.

 A ten areál, hele, jezdím kolem něho už dost let na to, aby mě nějak rajcoval, nikdy jsem sice nebyl uvnitř, ale i tak. Hrad měl svoje, ale tohle taky, pokud si dovolím nevzpomenout tu podělanou strusku. Nedovolím, takže pojďme. Chápu, že to bylo /doufám v to/ provizorní řešení, ale sralo mě to kurevsky (to je eufemismus), příští rok buď se mnou, nebo se struskou. Přesto budu rád dál kopat za domácí. Navíc představa, že Alanis se střídá s AC mi přijde parádní. Dramaturgická odvážnost, nebo lapsus. Já měl tak jako tak volno.

A víc Scrape Soundu příští rok!

Velký dík patří b, Dík!

S hastagem jde všechno líp

Zebřička roku 2011

pořadí je orientační, rokem 2011 neomezeno. A ano, šlo by to udělat ještě nepřehlednější

#myfavouriteyear

Deska roku

Kaputt #frajerina #disco #destroyer

Last Of The Country Gentlemen #emocountry #countryemo #heartbreak #joshtpearson

The Great Escape Artist #rokenrolovihrdinove #janesaddiction

C'mon #lowerthanlow #low

Náměstí Míru #bonusko

Bon Iver #ochrancevsechbubeniku

Constant Comments #streetfolk #ozvenysantaolally #keithfreund

Far South #kyst #polsko #coldair

Fool #devcata

Collapse Into Now #rem #hrobecek

Dlouhá zima #hardcoregoespop #komunisti

Trash Hit #nirvana #pixies #mrdream

Outlaw Ballads #countrypop #popcountry #thehorsethieves

Tonka War Cloud #singersongwriter #jonmckiel

the side of her inexhaustible heart #purebeauty #dakotasuite

Santigold #popmusicjsemmelvzdyckynejradsi


Taky prima desky

Not Enough #gandalf

Yuck #bavilomenazactkuroku #teduzmin

Wolfroy Goes To Town #shakira


Objev roku

aktuální

#Coldair

#KeithFreund

#DakotaSuite

#TheHorseThieves

#Mr.Dream

#Patient113

#Ulterior

#Remek

#TheTerrorPigeonDanceRevolt!


resty

#JoshTPearson

#LifttoExperience

teď nevím, kdy jsem začal poslouchat singersongwriterskou síň slávy, takže kdyby náhodou tak:

#Sparklehorse

#VicChesnutt

#DanielJohnston

#ElliottSmith

#TownesVanZandt


Song roku

Bay of Pigs (Detail) #nakonectonejlepsi

Holocene #purebeaty

Rylan #zivotnijistoty #doufam

Awake to You #patient113

Underground #hustler

Tiny Hands #lofisranda

Totally Low #lofisranda2

Swallow my Gum #sex #izrael

Honeymoon's Great! Wish You Were Her #heartbreak

Nothing But Heart ###

Undertow/Majesty/Baby #devcata #nemuzusivybrat

Že Budu šťastnej #reklazedoufa

na konci #ideologickyhit

Místo, kde si plnim svý sny #podrastickydiete

Video Games/Blue Jeans #bublinabrzosplaskne

Round And Round #detektivky #azuritek

Goodbye Kiss #celoudeskujsemjesteneslysel

grouphug! #ttpdr

Cloudlight #eskymo

Not Enough #gandalf

Passions of A Different Kind #prisli #natocili #vydali #rozpadlise

The Devil Told Me So #amerika

Please, No Pictures #bbu #dasracist

+ songy léta


Verše roku

Listen/I've been drinkin' #destroyer

I’m in love with another woman, please don’t tell the wife #heartbreak

Chtěli jsme spolu spát, ne se spolu probouzet #zezivota

I got the no pussy blues #zezivota

nakonec všechno dopadne dobře, nakonec bude zase dobře #remek


Cover roku

Saint Mary #sparklehorse #filharmonium #ninapersson

Twenty Miles to NH Part 2 #thephilistinesjr. #katis #national

Machine Gun #portishead #radiussystem

Gentle Hour #snapper #asi #yolatengo


Instrumentál roku

Trembling Hands #johnspencerbluesexplosioninthesky

Rose Gives A Lilly #jak


Remixy roku

Sex War Sex Cars Sex (MonoDestrukt Ghost Whip Mix) #sexwarsexcarssex #ulterior

Louder Than Ever (Active Child Remix) #coldwarkids

Evil ("Silver Alert" Remix Featuring Matt Berninger) #nickberninger #mattcave


Fyzikální revoluce roku

Primal Scream definovali nekonečno #nekonecno


Koncert roku (chronologicky)

Paramount Styles #coo

Public Image Ltd. #coo

Priessnitz #coo

Swans #coo

Grinderman #coo

Warpaint #off

Low #off

Destroyer #off

Gang of Four #off

The National #archa

Vas Szuszanne #bogota

Five Seconds to Leave #hudebnibazar

The Sin of Lilith #bogota


Frajer roku

Dan Bejar

Josh T. Pearson

Warren Ellis


Holky roku

Warpaint

The National Colours OFF Ostrava 2011 aka Tak takové to tedy bylo.

Colours + OFF + The National

Colours of Ostrava 2011

Celé moje letošního léto by se klidně mohlo jmenovat „Ke komu se vetřu summer tour 2011“, nakonec jsem se vždycky k někomu vetřel. Vtěrka a vítěz.

Letos pro mě CoO poprvé. Program nejlepší za celou dobu, očekávání do dalších let značně roste. Po vyřešení drobného zádrhele se vstupem můžem začít. Ve čtvrtek se mě ujala Adina, provědla mě areálem, dala tipy na jídlo a tyhle věci. Spolu jsme poslouchali, jak si Kainar honí triko při zahájení, už nevím, co říkal, ale nejspíš blbosti, že jo, město i Arcelor dali na Colours prachy, tak je musíme milovat. Oficiálně otevřel program Balkan Brass Battle, ale oficiální začátky jsou subjektivní věc, takže peláším na stylařskou NY City Stage, jelikož do města přijeli PARAMOUNT STYLES.

So promise me this/no promises

Ostrava jako snad poslední město u nás bez koncertu PS. Do července. Pro mě asi největší tahák, desky naposlouchané dost na to, abych si koncert užil. Užil jsem si ho moc. Komorní atmosféra, kvitující publikum, kapela vypadala spokojeně. Všechny hity, Amsterdam, Praha, Ráj, prostě všechno. Set uzavřela na živo dost parádní Come to Where You Are. Osobně tyhle předlouhé songy, které jsou na deskách zpravidla poslední, teda pokud nehrajte post-rock nebo nejste Low (ti na OFFu všechny vypekli a svým dlouhým kusem celý set začli), moc nechápu i u téhle věci jsme původně remcal, ale jelikož jsem mistr v unáhlených soudech, tak to rád beru zpět. One Last Surprise jako přídavek. Jo, zvěsti nelhaly, parádní kapela. Na podzim Olomouc? (Tohle jsem psal před několika týdny, takže teď vím, že Olomouc asi nedopadne.)

Nějak jsem se dostal i na koncert RAIN MACHINE aka Kyp Malone z Tv On The Radio, o které se prý CoO snažili. Kyp hrál sólo, dával i věci od TotR, příjemný koncert, až na žvanící lidi, kde jinde si pokecat než během tichých pasáží koncertu. Po Rain Machine přišla se zpožděním SANTIGOLD, desku jsem si prohnal ušima těsně před festivalem, takže jsme šel natěšen a připraven. První polovina koncertu byla skvělá, pak jsem moc začal přemyšlet nad tím, kolik toho hrajou živě, jelikož se mi to nějak nepozdávalo, ale jo, bylo to oukej. Pop a disco.

Čtvrku headlinerovali PIL, jelikož Santigold začla i končila později, přicházím asi na třetí věc. Koncert mě dostává prakticky hned. John Lydon, strejda ze Sex Pistols, v Ostravě, jo. Čekám na zatím jedinou věc (Rise), kterou znám, tohle se do OFFu chystám napravit, takže tam už jsem víc připravený, ale jak se taky ukázalo, tak i dost unavený, abych si koncert v Polsku užil jako ten ostravský. Monotónní ale hypnotický koncert. S prvním festivalovým dnem se poroučí i déšt, který se od pátku během mého programu neukázal, mám pocit.

V pátek vyzvedávám nocležníky, pak vyrážíme na HOUPACÍ KONĚ. Byl jsem si dost jistý, že to bude jejich ostravská premiéra, ale klasicky jsem se seknul, byli tady naposled před patnácti! lety. Dávají asi všechno, co jsem chtěl slyšet. Zkoušíme LUNO, ale nikdo z nás tam nevydrží víc než tři věci. JOAN AS POLICE WOMEN mě z poslední desky bavila, ale na živo se mi tam nechtělo zůstávat. I Adina, která se na tenhle koncert těšila neuvěřitelně dlouho, říkala, že odešla, čímž neříkám, že dala špatný koncert, ale prostě jsme se zrovna minuli. Pátek byl asi nejslabší den, takže další na programu byl až MILES BENJAMIN ANTHONY ROBINSON. U lidí sukces, mě jeho blues nebralo, teda až na poslední tři věci včetně přídavků, ty mě dostaly, možna proto, že jsem věděl, že bude končit. Nabízí se mi drobná paralela s JOHN SPENCER BLUES EXPLOSION na OFFu, u kterých jsem měl stejný problém, jejich koncert mě začal bavit až na konci, kdy se je všichni snažili marně dostat z pódia, jelikož přetahovali, asi nejsem bluesový typ. Když začli Airfaire, byl čas jet domů.

Po OFFu jsem přemýšlel, jestli je rozdíl v tom, když trávíte festivalové noci v kempu, nebo když spíte doma. Když spíte doma, tak nekalíte, abyste si případně nenazvraceli doma a nedělali bordel ve svém městě? Když stanujete, je vám to jedno? Asi jo. Colours byly zjednodušeně o koncertech, OFF o koncertech a veledlouhých nočních selankách, díky kterým se mi letošní OFF zapíše do paměti ještě mnohem intenzivněji.

V sobotu si nechávám ujít Eternal Seekers, páč hrajou moc brzo a v kostele, což by byl za normalních okolností bod k dobru, ale patrně tam bylo plno. Začínám VLTAVOU, počkám si na ty tři věci, které chci slyšet, a mizím. THE VIOLET BURNING na NY scéně nevydržím celé, ale aspoň se konečně potkávám se Soňou, která jim dělá průvodkyni po dobu festivalu. Dáváme si PLASTIC PEOPLE, já hlavně ze slušnosti a z povinnosti, dám si asi akademických třicet minut a jdu zkontrolovat „úžasný africký hlas nebo jak to byl představovaný SALIFA KEITA. Neměl jsem zrovna štěstí, jelikož Salif ve chvíli mého pobytu moc nezpíval, když jo, dělal jenom „balalejjo“ nebo něco podobného. Na bubínky prostě nebyla nálada. Překrývačku ANDREYA TRIANA versus MONO začínám u krásné Andrey, abych po třech věcech přeběhl na Mono. Parádní koncert. Hezky jim to epicky gradovalo, což jsem postrádal u MOGWAI na OFFu. Pak přišli THE HORRORS, kdybych se měl řídít jenom zrakem, tak bych řek, že na stagei jsou zrovna The Strokes, ale nebyli. Loni na OFFu se Horrors kryli s Black Hearts, takže to byla jasná volba, ale teď, když je osud přivál na CoO, jsem si na ně, v podstatě diskografíí nepoučen – až na aktuální desku, která mi po jednom poslechu nedala žádný důvod se jim blíže věnovat, zašel. Přijemné překvapení, myslím, že u indie mládeže, která kvůli nim přijela a rozčilovala se, že nejsou na RFP nebo Pohodě, měli úspěch. Na TATA BOJS podle mě nešlo vydržet, převeliký dav, šel jsem si odpočinout na NY scénu, kde jsem narazil na židli, která mi srovnala záda líp než Kosmodisk, navíc na téhle scéně hrála ANOMIE BELLE, prý „temný trip hop ze Seattlu na lince Tricky, Portishead, Gustavo Santaolalla“, to samozřejmě ne, ale dobré to bylo, Anomie nakonec hrála dva sety, jeden v čase Ninjasonik, kteří prošvihli letadlo. PRIESSNITZ jsem viděl naposled v lednu 2008, takže jsem se řádně těšil, navíc mě překvapilo, nebo jsem na to možná zapomněl, že na živo je to celkem hevík. První čtyři věci byly ze Sterea, včetně parádního Jezera. Když jsem v programu viděl, že začínají před druhou ráno, tak jsem z toho nebyl úplně nadšený, rozumíme si. Jenže. Díky tomu si mohli dovolit přetáhnout asi o patnáct minut, aby končili někdy po třetí ráno. Parádní koncert, publikum po Tata Bojs prořídlo, ale i tak lidi zvládli odzpívat značnou část koncertu. A dali i Sny, takže sukces jako hrom. Kolem páté uleháme a nabíráme síly na poslední den.

Mezinárodní den otců

Že čtyři festivalové dny jsou podle mě moc, mi došlo už u koncertu PIL ve čtvrtek, v neděli jsem vyrazil až na šestou, kdy hráli UJD, stejný důvod jako u Plastic People. Neděle byla nejsilnější, co se hvězd týká, logicky, že jo. Swans a Grinderman, kdybych obojí neviděl, neumřel bych, kdybych obojí neviděl, když hráli u nás ve městě, měl bych pár duševních šrámů. Po chvíli na UJD jdu na hlavní scénu, kde publikem hýbou SMOD, moc divadlo, ale těch patnáct nebo kolik minut je oukej. Po SMOD máme rande (v mém světě je rande skoro všechno) s Adinou, odpočíváme na hradě, o stůl vedle sedí můj otec (svět je malý), kašlu celého Tiersena, jdu až na SWANS. Během celého víkendu mi Brokolík, ale i Maxim a Michal vytvořili v hlavě takovou auru kolem koncertů Swans, že mi bylo jasné, že jsou okamžitě v „must see“ kolonce, poučen tím, co mám čekat (hluk a hluk) a taky poslední deskou My Father Will Guide Me Up A Rope To The Sky (zase otec), jsem natěšený jako malý kluk. Jediný problém spočívá v přesunutí se po Swans na Grinderman, jelikož v jedné minutě má dle programu jedno skončit a druhé jinde začít. Plán zněl jasně, dát si hodinu Labutí a pak zdrhnout na Grinderman, s tímhle jsem mohl dost počítat, protože u Swans (to ani u Grinderman) se nedá moc brečet, možná tak bolestí, takže jsem neměl důvod se domnívat, že budu chtít vydržet déle. Celý festival jsem byl neuvěřitelně zvědavý, jak si se Swans poradí batikáři na Colours, od sebe jsem taky nečekal kdovíco. JENŽE. Koncert Swans mě vtáhnul do hry. Fakt. Moc. Vždycky, když se přede mnou udělala díra (a ty se dělaly, lidi odcházeli), posunul jsem se dopředu, což není známka toho, že chcete odejít. Setlist po mně nikdo nemůže chtít, i na setlist.fm je neúplný, ale dávali z poslední desky a třeba taky I Crawled, ze které si pamatuju, jak Gira pořád hulákal cosi s otcem, láska na první poslech. Bylo to intenzivní, asi i nahlas (já čekal takovou hlasitost, že mě pak ta reálná neoddělala, ale ve skutečnosti mě spíš zachránil otevřený prostor, protože krvácení z uší ke klubovým koncertům Swans patří, jak jsem zjistil. Taky mám pocit, že jsem rozklíčoval kritérium organizátorů, díky kterému mohli Swans přijet. Bubínkový koeficient splnili. Pořád nevím, co na Swans říkali tradiční návštěvnící festivalu, ale někdo během setu prohodil, že „jim dám šanci ještě dvě věci a pak jdu pryč“, špatný přístup, dvě věci u Swans můžou znamenat třeba čtyřicet minut, když utéct, tak hned. Takže jo, Swans jsem ustál. Nakonec jsem trochu nerad odešel deset minut před koncem setu, čímž jsem přišel tak o půlku poslední věci. Velké finále. Nick Cave konečně přijel do města. Grinderman live. Měl bych asi podotknout, že z desek Grinderman nejsem kdovíjak odvázaný, jsou oukej, klidně si je poslechnu, ale to je celé. (Poznámka do čáry, trochu se to mění) Teda až na No Pussy Blues, to je jiná. Ale desky a koncert nejsou totéž, někdy. Navíc v Grinderman hraje Warren Ellis, který by celou show utáhl klidně i bez Nicka. Navíc housluje s Joshem T. Pearsonem, kterého bych prosil na příští Colours. Nebo na OFF. V ideálním případě všude. Grinderman si chtěli dát úplně všichni, bráno dle lidí před scénou, takže jsem ukořistil neprostorné (rozumějte neprostorné na tanynytanyny, které jsem si schovával na No Pussy Blues) místo v 458. řadě. Energie, rakenrol, radost, osobní taneční destrukce na dvaceti centimetrech čtverečních během No Pussy Blues. Tak takové to tedy bylo.

OFF Festival 2011 aka „You are the best party of my life“ „Já?“ Jó, ty!“

Na anglický název nemám copyright, ale snad se na mě největší kalič na světě nebude zlobit.

Odborné reporty z OFFu zde:
Mrkev – 1. část, 2. část
Alvy – tady
Trent – tady
Jarda – zde

Loni jsem si OFF zamiloval hodně rychle. S natěšením jsem letos sledoval prakticky většinu ohlášení „kolejnych artystów“, takže mi bylo jasné, že to bude prima večírek i letos. Line-up sliboval Destroyer, Low!!!, Sebadoh, Warpaint, což byly moje hlavní čtyři body v programu. Taky je to prosímpěkně správná festivalová taktika – nechtít vidět všechno, šetřit se, správná alespoň pro mě. Moje účast byla jistojistá někdy do Colours, pak mi psal Marek, že bohužel, ale že nejede. Aha, ok, chápu. Najednou nebylo s kým jet, takže jsem pokračoval ve svém letním vtírání, které bežně dělám nerad, ale vidět Low? Chci! Tím, jak žijeme v internetové době, všichni známe někoho, kdo jezdí na OFF/Pohodu, Melt, Primaveru nebo Votvírák, což dost věcí usnadňuje. Abych to zkrátil, mou spásou se stal David, který mě „začlenil“ do početné frýdecko-místecko-paskovsko-ostravské-nevímještějaké sekce. Jedu na OFF, kupuje předražený lístek, ale to mi bylo nakonec celkem jedno, hlavně, že jsem sehnal pole namiotowe, že jo. Oproti loňsku jedem jinou cestou. Vlakem do Těšína a pak minimikrobusem do Katowic za deset polských dukátů. Autobus (silné slovo) pojme asi dvacetpět sedících a pár stojáků, ale na stání není konstruován, což zjistím v pondělí ráno, když se vracíme a mě bere spaní. V kempu zjistím, že skupina, ke které jsem se vetřel tvoří asi čtyřicetšest lidí, což znamená čtyřicetšest nových jmen, ještě v neděli mám s některými jmény problémy, ale to jde vždycky nějak obejít.

V pátek jdeme jako první na Glasser, cestou na mě u vstupu nikdo ani nešáhnul, takže ošahávací erotika z loňska je letos pasé. Scény stály jako loni, počet čtyři zůstal taky stejný (nejlepší možný počet). Gastro zóna se zvětšila, za nealko vynesené z oploceného bufáče vám letos taky nikdo ruce neusekl, samé změny k lepšímu, co se organizace týká. Takže GLASSER, pár dní před jsem si pustil nějaké ípíčko a hned jsem si tweetnul, že Glasser nic pro mě. Koncert to změnil, ale na poslechovky doma to pořád nevidím. Celkem hezká slečna Glasserová s protimuším krytem na obličeji, oukej začátek, po emocionální stránce rozhodně lehčí než loni, kdy jsem začal na Black Hearts na téže scéně, tj. Trojka. Glasser naštestí nehráli celých padesát minut, ale asi třicet, naštěstí, protože Trojka byla zabedněná a vzduchu se dovnitř moc nechtělo. Další na řadě byly WARPAINT na Dvojce. Nemůžu to nesrovnat s loňskými přespříliš statickými Dum Dum Holkama. Warpaint - Dumky asi 8:1. Kdyby děvčata z Warpaint hrála za tmy, bylo by to ještě lepší, ale osobně nemůžu říct ani půl křivého slova. U Undertow si dávám retko, což je trochu zvyk, dávat si u oblíbených věcí oblíbené retko (u Low mi to nevyšlo, ale to jsou malé věci). Navíc The Fool mám celkem rád. Měli sukces i u lidí, kterým se moc nepozdávala deska. JUNIOR BOYS na Jedničce aka to jako fakt? Nechápu, co dělali na hlavní scéně, ale obecně nechápu dost věcí, takže cajk. Prostě nic moc, spíš nic než moc. MESHUGGAH dáváme takticky přes občerstvovací plot, nemám džísku, takže stejně nevím, co bych tam dělal, po třech vteřinách je nám všechno jasné. Mařeny lítají kotlem, plešatý zpěvák si hlavu div neukroutí, hlasitosti nejde utéct, čím dál od scény jdeme, tím hlasitěji slyšíme, teda neslyšíme sebe. Dávám si závazek, že metal na OFFu okusím v něděli na Liturgy. Zkoušíme MATTHEW DEAR na Trojce, zatímco na Jedničce probíhá Czesław Śpiewa Tesco Value, okamžitě to přejmenovávám na Tesco Hypernova session, ale ani to mě nedonutí se tam jít podívat, ale prý oukej, říkala Eva. Pak přišel na řadu pro mnohé headliner prvního dne – JOHN SPENCER BLUES EXPLOSION. Jak už jsem zmínil u CoO, tak mě to spíš nebavilo než bavilo, ale ne zas tak, abych odešel. Nejzábavnější byla snaha managera a techniků dostat kapelu ze scény. Pokud vám haním vaše oblíbence a máte hodně rádi Screamadelicu a Primals, tak nečtěte druhý den. Pátku měli programově velet MOGWAI, jelikož hráli v nejlukrativnější čas na Jedničce, ale zkuste v mém světě velet programu, když budou hrát i Low. Mogwai hráli na OFFu už v roce 2008, kdy byl ještě v Myslowicích nebo kde. Kdybych napsal, že to byla nuda, tak bych možná dost kecal, navíc když jsem byl blíž pódiu a dával jakože pozor, tak to nebylo zas tak zlé, ale nic pro mě. Nejlepší momenty koncertu přisel po každém dohraném songu, jelikož Mogwai mění po každé věci kytary a ty staré snad vyhazujou, hehe, což se mi stává námětem k žertování na dlouho dobu. Zdrhám zabrat adekvátní místo na LOW.

Lower than low

Páč je to můj deníček, tak si dovolím připomenout si, jak jsem se k Low dostal, standardní cesty u mě totiž moc nefungují. Se s požděním (rozumějte asi před rokem) jsem sledoval Skins, jednu z prvních dvou sérií, kdy mě to ještě bavilo. Během jedné scény hrála super věc. Super věc poznáte tak, že musíte vědět, co to je, a nenecháváte to náhodě, která případně (ne)zařídí, abyste ji ještě někdy slyšeli. Google mi poradil, že Low – Sunflower. Ok. Cesta k nim možná nebyla taková, jakou by si tahle kapela zasloužila, ale potkali jsme se. Naštěstí. Pro mě. Problém byl jinde. Sunflower je na desce Things We Lost In the Fire, která podle mě není ta, se kterou by člověk po Low toužící měl začínat. Jednak je Sunflower (ne)zákeřně hned první, jednak tam jinak není zas tak moc co poslouchat (do čáry – vím, že to bude jinak, chce to čas), nebo jinak řečeno - Low mají lepší desky. Teda minimálně aktuální C'Mon a The Great Destroyer jsou lepší, dají se poslouchat v kuse bez skipování, a jednak ani na koncertech z ní prakticky nehrají. Drums And Guns jsem zatím nedal dost šancí, ale Murderer (It seems that you could use another fool/Well I'm cruel) si dávám dost často, dalšími deskami jsem nepoznamenán). Vlastně jsem někomu říkal, že nejsem ani tak fanoušek desek Low, jako konkrétních songů, ale to zase jako ve velkém. Navíc, když kapela splňuje vaše požadavky na to, abyste ji poslouchali, tj. žádný hevík, spíš pomalu než rychle, jde u toho brečet a tyhle věci, máte vyhráno. Koncert Low byl dedikován Andymu Kotowiczovi, což byl chlápek ze Sub Popu. První překvapení, na koncertech jsou Low ve čtyřech /což není kdovíjako překvapení, ale věci mi někdy nedochází/, druhé překvapení, klávesák vypadá jako Pall z Black Hearts, třetí překvápko, začli s Nothing But Heart, což je z logiky věci svou stopáží osmi minut věc na konec setu, zařazení na začátek ale dávalo perfektní smysl. Navíc ani na desce není poslední, ale o věc dřív. Drtivou část se v ní opakuje verš „Nothing But Heart“ a muzika jede taky jako kolovrátek, jak psala Mrkev na Musiczone „Začali nelítostně – s mantrickou "Nothing but Heart", ve které jsou díky šestiminutovému opakování téhle prosté repliky a stupňujícímu se kytarovému hluku post-rockové hrátky s napětím vyvedené do extrému. Legrace ovšem spočívá v tom, že očekávaný výbuch se nedostaví.“ Jo, ono to nevybouchne, ale zamávat to s člověkem umí pořádně, i když je z řady těch delších, tak se mi rýsovala jako jedna z nejlepších (ne-li...) na C'Mon. Málo je někdy víc než srdce. Během úvodní věci se navíc Alan Sparkhawk pokoušel sundat si plášť/sako nebo co to bylo, takže střídal hrábnutí do strun (pořád stejný riff) s tělocvikem. Pro lidi Low neznalých to byla asi podpásovka, poslouchat několik minut „Nothing But Hear“ a čekat a čekat a nedočkat se, ale já se poměrně tetelil. Na jakém koncertě jste kdy dostali všechno, co jste chtěli slyšet? Já během setu Low. Monkey, která by mohla budit dojem, že Low hrajou rokenrol, Silver Rider, When I Go Deaf, Sunflower – z flashbacků před očima mi zaslzely oči, toho léta ne naposled, jako poslední Murderer. K tomu tři nebo čtyři věci z nové desky a ještě něco. Boží. Fakt, nekecám. Žádné zbytečné řeči, Mimi Parker celý koncert odbubnovala stylařsky stojmo. Osobní vítězové OFF Festivalu 2011 – LOW.

Po Low jsme přecházeli mezi Actress a Oneohtrix Point Never, z nichž jedno bylo pomalu, druhé rychle, to je vše, co jsem s to k tomu říct. Ve čtyři končí program, drtivá většina lidí jde spát, my to máme taky v plánu, ale plány z podstaty ne vždycky vyjdou. Ve čtyřech kalíme asi do půl sedmé, žádné slitování s většinou /hehe/, za nápoj léta vyhlašuju polskou višnovou vodku s voltáží 34 % v kombinaci s banánovým džusem. Taky vynikající. Intenzitu svého smíchu jsem si v podstatě vůbec neuvědomoval, stejně jako to, že by někdo možná mohl jít spát, včetně lidí patřících k nám. Na oplátku někdy kolem osmé nebo v kolik posloucháme koncert nějaké Poláka, chlapec si rychle v noci opatřil španělku, aby „zasraným Čechům“ (prej to tam fakt někdo říkal), mohl učinit revanž a zabránit nám ve spánku. Stáváme se pomyslnými oblíbenci celého kempu, paranoia mi říkala, že bych se neměl svým typických smíchem smát v kempu přes den, páč bych mohl taky dostat, jelikož mám ale s hluk vytvářejícími Poláky letité zkušenosti z hlučínské Štěrkovny, je mi to nakonec jedno.

Druhý den

Část z nás začíná o páté na DRY THE RIVER, jestli chcete vědět proč, tak za prvé v promo kecech psali „Don't forget that name, because DtR is going to be the greatest sensation of the season“, což jsou většinou kecy, ale co kdyby, a za druhé desku jim produkuje Peter Katis (The National, ale třeba i Interpol). Slušný koncert. Jestliže během Low nás dostával parádní dvojhlas, DtR to dávají dokonce v pěti, příjemná americká pop music. Na Jedničce už byli nachystaní BLONDE REDHEAD, kterým by rozhodně víc slušela tma, mizíme na MALE BONDING, ale ani tam moc dlouho nevydržím, byť mě deska celkem bavila, stejně jako YACHT, jenže Yacht hráli moc dlouho s přítomností málo vzduchu a hodně lidí, po konci setu prý přidávali jakousi hitovku, ale to už jsem byl venku ze stanu. Moc dlouhé. Prokecaný NEON INDIAN, proběhnutý BARN OWL. Chystá se asi největší (teď nevím, Flaming Lips loni mě taky slušně rozsekali) koncertní překvapení v mém životě. Strejdové z GANG OF FOUR. Chci říct, že mám post punk rád, fakt, ale končím u Joy Division a The Cure, pokud přijmeme předpoklad, že tyhle kapely můžou post punk reprezentovat. Od Gang Of Four jsem těsně před OFFem slyšel asi tři věci, takže na soud to nebylo, navíc jsem si vždycky z fotek myslel, že černý kytarista je zpěvák, ale to je na konec úplně jedno. Set začli basovou linkou (špatně, správně je post punkovou basovou linkou, tu poznám i já). Koncert to byl naprosto famózní, parta strejdů, kterým jsem věřil úplně všechno. Teatrální gesta, rozbíjení kytary (naštestí v areálu zůstal autobus plný použitých Mogwai kytar), hity (teda asi), energie, dostalo mě to hned. Jak často zůstanete fascinovaně na koncertu kapely, kterou ani náhodou neznáte? Ja dost málo. Vokál a kytara nazvučená snad na půl plynu, což nevadí, páč v post punku je nejdůležitější basa a bicí, že jo. Z nuly na sto hodně rychle. V setu Gang Of Four bylo úplně všechno, no, asi tam nebyly žádné plačky, ale to si vynahradím, pozdě, ale píšu si je na seznam.

Primal Scream vs. Destroyer 8:8
Sice osm osm na lidi na pódiu (matika mi nikdy nešla, takže ruku do ohně bych nedal), ale ve skutečnosti asi 3:10. S DESTROYEREM (překrývačku s Xiu Xiu jsem řešil asi dvanáct vteřin) se to u mě má tak, že se známe (dle Last.fm) od září 2008, deska Trouble In Dreams, nedokázal jsem se nikdy moc dostat přes první dvě věci, které jsou parádní, konkrétně jde o Blue Flower/Blue Flame a Dark Leaves From A Thread, (do čáry – už je to jinak, ta deska je celá boží). Ani si nepamatuju, proč jsem si to tenkrát stáhnul, ale to je teď taky dost jedno. Občas jsem si Destroyera pustil, ale nebylo tam nic, co by mě nutilo se v něm víc vrtat. Loni na podzim vyšlo Archer On The Beach (dvě skladby o celkové stopáži šestnácti minut, prosímpěkně) a já si myslel, že Danielovi Bejarovi fakt hráblo. Písničky, jak je od něj znám z Trouble..., byly pryč. V lednu se na Newmusic.cz objevila „minirecenze“ Petra Plisky, říkala asi tolik, že Destroyer vydal Kaputt a prý super. Aha. Na Newmusic píšou o nečem, v čem trochu jedu, a chválí to, měl bych si dát pozor. Já jsem o Kaputt twittoval koncem ledna přesně tohle: „Kaputt zni oukej, disco na ktery se neda moc tancovat, minimalne ne rychle, pokud chcete ctit rytmus“, dodneška si za tím stojím. Parádní deska, i když ty písničky, jak je znám z Trouble... nejsou ani tady. (edit. Kaputt mi teď ale dává parádní smysl, správný krok právě po Trouble...) Na Newmusic Pliska psal, že deska k nočnímu městu, já tvrdím, že k povalování se na pláži pro starší a netrendaře. Pláže jsou mi dost jedno, dávám si to doma. Vždycky jsem si myslel, že Destroyer je veselá kopa, nevím, kde a jak jsem na to přišel, z hudby to takhle na mě vyzařovalo, texty jsem nezkoumal. Na OFFu mi Destroyer se svou početnou kapelou vysvětlil, jak se věci mají. Tichý stydlín, skoupý na slovo, věčně v sedě u mikrofonu. Nejdřív jsme si myslel, že se třeba špatně vyspal, ale šli kolem mě zvěsti, že takhle akční /hyperbola, velká/, je pořád. Dal devět věcí, šest z Kaputt, včetně záverečné Bay Of Pigs (Detail), kterou začínám doceňovat čím dál tím víc. Právě u téhle věci Bejar text spíš četl z listu, než že by ho uměl, ale nedivím se, text je to dlouhý, teď sice zjištuju, že je tam víc rýmů, než jsem měl původně zafixováno, ale to na věci taky nic moc nemění, taky celá ta věc má na desce přes jedenáct!!! minut. Jestliže dal šest Kaputt věcí z devítí, můžu klidně napsat Destroyer: „Kaputt“ live!, čímž bych se dostal k PRIMAL SCREAM: „SCREAMEDELICA“ LIVE!, kde zaznělo sedm z jedenácti. Primals mám rád, celkem, nemám rád Screamadelicu, celkem. Být to Primal Scream: „Ze všeho něco“ Live! Bylo by to úplně jiné kafe, ale tohle mi nechutnalo, i když s první Movin' On Up jsem měl krátké podezření, že by to mohlo jít, nešlo. Tři momenty za celý koncert mě bavily. Movin' On Up, Loaded a záverečné burcování lidí k singalongu během Come Together. V momentě, kdy víte, že osm věcí hráli šedesát čtyři minut, protože na ty hodiny pořád koukáte, je něco špatně. Já to vím skoro jistojistě. Dlouhé, dlouhé, dlouhé, ne že bych se chtěl opakovat, ale on to byl dobrý koncert, jen ty písničky mi nesedly, a taky to bylo dlouhé a dlouhé. Dost dlouhé. Skoro delší než tohle popisování toho, jak moc dlouhé to bylo. Ještě bych dokázal přidat čtvrtý moment, rozhovor s motajícím se Bobíkem, který je někde na youtube a který jsem si dal hezky doma. Vlastně jsem si ten koncert mohl užít, týpek vedle mě mi podával cigaretu, abych si taky dal, ale tím, jak jsem byl unavený a znuděný z koncertu, mi nedošlo, že šlo o trávu. Bystrý nejsem ani vyspaný a bez koncertu Primals, takže by mi to stejně asi nedošlo. Stačilo se poslat do obláčkového ráje a koncertr to mohl být hned jiný. Takže, když vám někdo řekne „trvá ti to jako Primals odehrát necelou! Screamedelicu, tak si pohněte, zrychle hodně. Tohle je problém přehrávání konkrétních desek, že jo. Přemýšlel jsem, které bych celé zvládnul, moc jich není, když kroužím kolem Primals, tak mě z kategorie „ani náhodou se to nemůže stát, ale teoreticky by to šlo“ napadl debut Stone Roses (haha, teď to tady ještě edituju a Roses včera ohlásili comeback), Bowie: Ziggy live, Disintegration, z normální kategorie třeba Odyssey od Fischerspoooner, kategorie „ani náhodu, ani teoreticky“ by obsadili Joy Division s Unknown Pleasures, třeba. Takže Primal Scream jindy, třeba míň unavený. Discotéka pokračovala na Dvojce s Danem Deaconem, taky jsme se nesešli. Pak byly letmo zase nějaké jedničky a nuly. Taky vlastně byli Polvo, kteří se nějakým způsobem dostali do nočního času, část naší sekce hovoří o nejlepším koncertu OFFu, mi to bylo dost jedno.

A potom přišlo peklo. Po zkušenosti z první noci jsme šli mimo kemp, ale ne zase úplně, tentokrát jsme terorizovali sektor 14, část naší sekce se přidala k nám, možná tušili, že by stejně neusli. Hehe. Přidávají se k nám Poláci, pijeme a kouříme prakticky všechno, co je na dosah, každý podle svého nejlepšího uvážení, jsme historicky nekorektní, dost nekorektní. Spát jdeme o půl jedenácté dopoledne, kdy slunce svítí tak, že stejně nejde usnout. Takže jsme prakticky hned vzhůru.


Sunday rainy sunday

Den tři aka naštěstí poslední den, melu z posledního, ale nechci ať to končí.
Někdy kolem doodpoledne jsme byli na koupáku. No, koupáku, v zemi díra, v díře voda. Odvážnější z nás šli i do vody. Já jsem obecně strašpytel. Suchá noha.

Neděli jsme měli začít (jak kdo) na Liturgy o třičtvrtě na sedm, ale už jsem zmiňoval, jak je to s plány. Někdy kolem nějaké hodiny (páté, řek bych že páté) přišel déšť, ne úplně dlouhý, ale vydatný. Pokud má někdy na festivalu pršet, tak je jasné, že až poslední den. Balím si věci, vytírám si obydlí, hlavu mi déšt ve stanu div nesevře. Přicházíme o Liturgy, ale to jsou malé věci, když je všude kolem vás mokro. Jdem jako první na LIARS, moje machrovací pláštěnka se ukáže jako ne úplně funkční, na rozdíl od méně machrovacích. Liars začínají později asi o dvacet minut, ale nikam se nehnu, Anna Calvi je mi totiž dost jedno (zatím?). Drum's Not Dead. Nerozumím té desce ani trochu, ale Sisterworld je deska, díky které můžu mít rád Liars i já. Skalní ať se přikloní kam chtějí. Set mě baví, velké pódium nakonec není průser, jak někteří čekali. Jen má oblíbená Scarecrows On A Killer Slant nevyzněla tak intenzivně, jak jsem čekal. Deerhoof a Oneida aneb všechno je mi jedno, všude jsem kousek, vidím chvíli. Asi. Před dEUS konečně potkávám Apačku, konečně proto, že můžu přestat věřit, že neexistuje, už mám potvrzený opak. dEUS byli zhruba těch třicet minut, které jsem viděl/slyšel oukej, celkem. Jen zpěvák si myslel (minimálně na mě tak působil), že je spíš důležitejší než důležitý. S Azuritkem bychom se patrně hudebně nikdy neprotli, ale když ho ohlásili na OFF, dal jsem si Before Today, což mě bavilo, ne tak, abych to jel pořád dokola, ale rozumíme si. Čekal jsem, že koncert ARIEL PINK'S HAUNTED GRAFFITI bude větší bizár, ale v podstatě po byl standardní koncert. Na mě trochu delší, ale příjemný, hlavně ze začátku, kdy kašlem na veškerý déšt a „tancujem“, hlavně na Round and Round, to je jasné. Strejda Johnny podruhé. PIL. Tentokrát od začátku, ale s únavou jako blázen. Za poslední tři noci jsem naspal maximálně deset hodin, což není nejlepší recept, jak zvládnout festival a kalení. Koncert plus minus stejný jako na Colours, jen na OFFu pánové vysvětlili, proč končí dřív, mají totiž chuť na cigáro, ale že když budem hezky tleskat, tak se vrátí. Většina z nás odchází pro místo na Sebadoh, já čekám na Rise, ale ani ji nedoposlouchám, fakt jsem grogy. Lou Barlow je zpátky ve městě, tentokrát se SEBADOH. Ti mě očarovali poměrně snadno. Bakesale se to myslím jmenuje. Jednoduché, ale silné věci. Taky jsem si na tom ověřil, jak nekoncentrovaně poslouchám desky, vůbec jsem nepostřehl, že to celé nezpívá Barlow, navíc mi bylo dost jedno, kdo a proč zpívá, hlavně, že me to baví. Skull – láska na první poslech, na OFFu ji dali asi jako druhou, což pro mě byla trochu podpásovka, ale pořád je lepší ji slyšet, než odejít bez ní. Sebadoh u mě nejvíc doplatili na únavu, koncert to byl parádní, patrně, ale já nebyl schopný hlubší interakce. Sorry. Příští rok Barlow do třetice? Sólo? Poslední porce jedniček a nul je mi dost volná. Dáváme poslední festivalové pivo, jdem dobalit stany a někteří z nás (ti s vodou ve stanech) jedou kolem páté z kempu. Jedem stylařsky zase autobusem prckem, tentokrát s náma jede ale dost lidí, tak je to míň sranda, víc zkouška. Doma jsem spal tak dlouho, že by i Primals stihli odehrát svůj set znova. Příští rok snad zase. Životní jistoty.


Summer Lovin' Torture Party. The National, 17. 08. 2011, Archa, Praha

The National jsem viděl loni v listopadu, což je do srpna skoro na den devět měsíců, za tu dobu jsem stihl přestat ignorovat bakalářku, napsat ji, zhroutit se před státnicema a udělat je. To bylo skoro všechno. Taky jsem vlastně přišel o práci, což mi tohle léto mohlo zkomplikovat, ale úplně se to nestalo. Pamatuju si, kdy jsem se o koncertě National v Praze dozvěděl, byl čtvrtek, dopisoval jsem bakalářku, snad jsem ještě neměl úvod (zbytek už jo), termín byl v pátek ráno, na facebooku se objevila tahle zpráva. Aha, jak se teď mám asi soustředit na bakalářku, že jo. Dopadlo to slušně. Lístek jsem si přes pražskou spojku (Renča), nechal koupit dost rychle – ještě v dubnu, co bude do srpna, vůbec jsem neřešil, jestli budu mít s kým jet a tyhle věci. Tenhle koncert se stal logickým závěrem léta (minimálně co se větších akcí týká). Balík z vidlákova jede do velkoměsta. Praha a já poprvé. Měl jsem stylový doprovod, když jedete na kapelu, která obsahuje v podstatě samé bratské dvojice, k tomu jedny dvojčata, je možnost jet s dvojčaty fakt stylová, to je jasné. Kašlem na památky a tyhle věci, jen procházíme městem a všude zakopáváme o National, fakt. Ono by to mohlo vypadat, že jsem měl v plánu kapelu sledovat na každém kroku, ale nebylo to tak. Když Matta a Bryana potkáváme znova, fotíme se s nima, tetelím se blahem. Koncert byl vyprodán, což jsem upřímně nečekal. Ale bylo tam dost cizinců, což dost vylepšilo atmosféru koncertu, protože je lepší, když nezpívám celý koncert jenom já. Nákladnější lístek vyvažoval menší prostor a intimita. Fér. Kapela na natáhnutí ruky. Třetí řada. Po koncertě prakticky každý report upozorňoval na zpoždění, anonce mluvila o osmé, to je čas pro naivky, odpoledne nám na pokladně Archy řekli, že se začne o půl deváté. Začlo se deset minut po deváté, což jedno z dvojčat vysvětlito tak, že nejsou zvyklí začínat pře devátou. Fér. Sice mě to čekání v plné Arše trochu štvalo, ale jsou určité věci, na které si počkáte rádi. Ze setlistů před Prahou jsem byl nervózní a natěšený, ale pořád to byly jen festivalové sety. Věděl jsem, že dávají Son, oprášil jsem si tedy Son. Šli zvěsti, že večer otevře Secret Meeting, což by znamenalo, že nebude Runaway, zvěsti se nepotvrdily. První tři věci kopírovali setlist z Polska, což znamená We don't bleed/When we don't fight následovaná I told my friends not to worry, třetí do party, která za všechno může, Mistaken For Strangers. Trochu se nutím brečet, jelikož nevím, kde jinde bych měl brečet než tady. Někdo bulí na koncertě Moze, tak z logicky věci bych já měl bulet tady. Během prvních tří čtyř věcí mi teda slzí oči. Zásobu slz si nechávám na Abou Today, ale marně. Srovnání se setlistem z Polska se nabízí, ale je ošemetné. Nedali Everything I can remember/I remember wrong, ale zase byla třeba Didn't anybody tell you how to gracefully disappear in a room? A takhle bych mohl pokračovat. High Violet deset z jedenácti (The National: High Violet Live, bylo to i na plakátech), chyběla And we can say that we invented a summer loving torture party, oblíbenější z oblíbených. Potěšil Son (And how is the water
of the rain/And how is the air of the wind/And how are the arms of your mother/She's holding you in) z první desky, rok 2001, prosímpěkně. Zase byla koláž Available/Cardinal Song, obé ze Sad Songs For Dirty Lovers (2003). Jak já zbožňuju Available živě, to se nedá popsat, záveřečný řev Why did you dress me down/And liqour me up je jednoduše boží. Řvu taky, jasná věc, jako celý koncert. Překvapivě působila Green Gloves, set končil singalongem během Fake Empire. Přídávky, láme se chleba, od About Today jsem kousek, stejně jako chybí kousek k tomu, aby ji nedali. Když přídavky otevřela Exile Vilify (živě lepší než normálně), navíc dle setlist.fm hráná živě asi podruhé, bylo mi jasné, že na About Today nedojde, protože do přídavků patří November, Love a Crybaby, musím si počkat na jindy. Stejně jako na Lucky You, ale věřím si. Když Matt zůstal během Mr. November na pódiu, byl jsem trochu nervózní, do lidí nepůjde? Šetřil si to na Terrible Love, kdy opustil i sál a já mu dělal dlouhou chvíli bedňáka. Vanderlyle Crybaby Geeks acoustic live má tendenci rozsekat mě skoro vždycky, věděl jsem, že to příjde, přišlo. Sukces. Můžu nadávat na setlist, taky že jsem nadával na setlist, že o pár dní později dali Santa Clara, About Today a snad i Lucky You je jasná věc. Optikou „All the most important people in New York are nineteen“ byla Archa plná nedůležitých lidí. Pražskou smetanu jsem taky ve větším nezahlídl. Ale Švejdík vypadal po koncertě spokojeně. Já byl taky, teď vím, že víc, než jsem si sedmnáctého srpna myslel. Poslouchám Santa Clara/Without Permission, nějak jsem Virginia EP poslední dobou před koncertem opomíjel, neprávem. Vím, že jsem si vybral dobře. Další deska v roce 13, těším se a mám strach, parádní desky totiž nejde točit věčně, trochu zneklidňující, stejně jako pocit, že i když chcete ochránit všechny, tak se vám pod deštník nevejdou, ani nafukovací deštník totiž nejde nafukovat pořád.

Songy léta
Grinderman – No Pussy Blues
Paramount Styles – Come To Where You Are
Swans – třeba Jim
Santigold – Lights out
Low – Murderer/When I Go Deaf
Gang Of Four – Damage Goods
Warpaint – Undertow
Destroyer – Bay Of Pigs (Detail)
PiL – Home
Sebadoh – Skull
The National – Santa Clara/Without Permission

Mr. November v listopadu. The National, 13/11/2010

Kdo si chce přečíst jen report z koncertu a nepotřebuje k tomu moje patetické kecy, tak skvěle to napsal Pavel sem, někomu možná bude stačit informace o tom, že to měl být nejlepší koncert mého života, ale je to „jen“ jeden z nejlepších.

Rok 2007 důležitý mezník v mém hudebním vývoji. The National jsem viděl klipově v televizi patrně jen jednou, právě někdy v roce 2007. Stačilo to minout a nic z toho by se nekonalo, možná později, ale neznat The National letos, tak bych si je asi nedal, hype kolem High Violet by mi v tom bránil. Klip k Mistaken For Strangers. „Když slyším píseň, která mi rozbuší srdce tak, že ještě pár chvil po skončení jsem v transu, tak to je pro mě sakra dobré znamení,“ psal jsem tehdy. Tu zneklidňující atmosféru si pamatuju. Miluju ji. Srdce vám buší a vy víte, že se něco stalo. V tomhle případě něco velkého. Ta písnička je skvělá dodnes, jen ten pocit překvapení se nekoná. Tehdy aktuální desku Boxer (to je ta deska předtím, než začli kluci nosit bíbry a obleky, ty brďo, unikají mi souvislosti, obleky letěly už během Boxera, stačí se podívat na klip k Apartment Story) jsem si dával pořád dokola (ve skutečnosti jsem se zasekával spíše na prvních dvou věcech, Fake Empire a Mistaken For Strangers, celá deska ten pocit umocňovala, Squalor Victoria!) pak nastal čas vrátit se do minulosti a zjistit, že starší desky nekulhají, ale stojí zhruba rovně v řadě. Alligator, Sad Songs For Dirty Lovers, dřív trochu country, eponym, ípíčka, živáky. Mají mě, nepustím se, nechci, nemůžu. Otázku, kdy je uvidím na živo, jsem si začal klást později, loni, když hráli na OFFu, jsem si říkal, že čas nastal, jenže jsem nejel, dodneška mě to dost mrzí. O dost víc, než si myslím. Fakt. Letos vydaná High Violet mě dostala (13. dubna jsem psal „Bloodbuzz Ohio +- ok, Terrible Love jo, Afraid of Everyone spíš ne, celkem strach z nové desky The National, v nejhorším to bude krásna nuda“. Nuda to není, krásné to je. Tohle já potřebuju/chci od hudby. Atmosféru, melancholii, balady (hehe, miluju balady), popíček, snad si rozumíme jaký popíček myslím. Myslím ten, co je mainstreamový maximálně v rámci „indie scény.“ Na last.fm mám k dnešku cca 900 poslechů HV, jestli to vypovídá o lásce nebo mé demenci je mi jedno. Omezenost a vytříbenost k sobě můžou mít blízko. Chci podotknout, že si nevybavím názvy všech věcí ze všech desek, texty dost komolím a se svou angličtinou jim rozumíme tak, jak si to dovolíme, takže mé fanouškovství je mnou omezené. To je vedlejší, důležitejší je pocit.

13. listopadu 2010 má babička narozeniny, ale taky The National hrajou v rámci festivalu Ars Cameralis v Polsku, Chorzów, kousek od Katowic. Polsko je pro mě objev letošního roku. Lístek jsem nakonec sehnal (vyprodáno za 67 minut), dokonce jsem měl i s kým jet. Díky moc! Když chtějí Češi a Slováci vidět The National, jedou do Polska (Německa, Rakouska, záleží, kde to maj blíž). Po cestě probíráme, kdo byl na jaké obskurnosti (hlásím se ke koncertu Kelly Family, někdy ve čtvrté třídě, s tímhle faktem vždycky váhám, jestli ho vytáhnout nebo ne, zjišťuju, že v tom nejsem sám). Náš mezinárodní tým si dává obchodní pauzu v nákupním středisku v Katowicích, trvalo mi, než mi došlo, že je to ten samý nákupák, kde jsme trávili dopoledne v srpnu na OFFu, orientační smysl je na nule, ale nakonec mi to došlo. Jsem jouda, vím o tom. Jdem se projít městem, vidíme Katowické UFO, pak na jídlo. Szaszlyk z párku neuděláš. (Hláška není moje, kradu)

Prostor, kde se to událo je parádní, krásné divadlo, jediná nevýhoda je, že se sedí, proto omezený počet lístků. Balkón je lepší než tam nebýt, že jo.

Merch, nákup trika mi zabral skoro víc času než koncert. „Hezké palmy“ psala mi pak Lenka, říkám jí, že tam žádné palmy nejsou, jsou, má to palmy i v názvu. Jsem jouda, vím o tom.

Midlake ha ha, před koncertem jsem slyšel ep a nějaké cd, čekal jsem, že to bude plus minus ok. Chyba lávky, máte rádi flétnu? Co takhle cca desetivteřinové sólo pro dvě flétny? Regulérně jsme se smáli. Pozitivum na koncertu Midlake bylo to, že jsme nemuseli hledat terč pro žerty. Midlake se staly terčem sami, asi nechteně, ale co. Trochu post-rock, trochu folk, dost nuda, pozitivní bylo, že jejich hodinový!!! set mi překvapivě utekl. Flétna je nová basa. (Hláška není moje, kradu) Dobře, zas tak špatné to možná nebylo.

Ve čtvrt na deset začínáme. Stoupám si do uličky, abych líp viděl, nejdřív to vychází, pak mě Matt vypeče a nejpozději v druhé věci zvedá lidi ze sedaček, už si nesednou. Bylo mi úplně jedno, co budou hrát, fakt, protože, když ji miluješ... (z těch starších (Alligator, Boxer) věcí ani z hlavy moc nevím, co dávali) Jedinou věc, kterou jsem chtěl slyšet „na přání“ je About Today, osobní hymna, How close am I to losing you?, úspornost v textu, ale naléhá to na mě (před Daughters Of The Soho Riots jsem se málem zlekl, že jí dávaj, ale chyba lávky, malá koncentrace). Set otevřela Runaway za zvuku perkusí a bicích, Přichází Matt, pojďme na to, už dlouho jsem nebyl na koncertě, kde byl regulérně mohl „zpívat“ každou věc. Naposled asi na WWW, ale tam je to zpívání diskutabilní. Poláci se ukazujou jako nadšení diváci/posluchači, kvituju to, i když chvílema mě to sere, ale jsou to National, takže chápu, rozumím. Dochází mi to, jsem na koncertě The National, stejně tak mi dochází, že stojím na balkóně, krucifix. Tohle mi do jisté míry (stejně jako moje podělaná angličtina) pokazilo dojem z koncertu, páč jsem dumal nad tím, jak se dostat dolů. The National, i když jsou to kluci uplakaní, tak mají v arsenálu pár rakenrolů, Squalor Victoria, Avalaible (taky osobní hymna, mimochodem, How can you blame yourself/when I did everything I wanted to), Abel, Mr. November, všechno bylo, z těch známějších věcí, kde Matt řve, chyběla možná tak Murder Me Rachael. Ale to je fakt jedno. Logicky dávali High Violet věci, jestli na ten setlist dobře koukám, tak z HV chyběly jen Lemonworld (we can say that we invited summer lovin tortutre party) a Little Faith. Dokonce došlo i na jeden kus z druhé desky, Cardinal Song. Vlastně dva, Available je taky ze SSFDL. Základní set končila Fake Empire, přídavky otevřela pocta Henryku Góreckému (jsem si aspoň doplnil vzdělání), vyšperkoval Mr. November, u kterého mě maximálně mrzelo, že jsem zavřený nahoře. Matt udělal to, co soudě z videí na Youtube dělává, jde mezi lidi. Až budete někdy zjišťovat, proč mají National tolik a tolik bedňáků, tak veřte, že skoro všichni jsou tam proto, aby mohli Mattovi během Mr. November kontrolovat, podávat, natahovat kabel od mikrofonu. Prošel se po sedačkách, prošel celé divadlo na délku a ještě mu zbyl kus kabelu na příší koncert. Fakt. O High Violet jsem psal, že když skončí poslední věc, tak už není kam jít, proto se končí, poslední přídavek (když jsem pozoroval, jak jsou Poláci nažhavení, tak by mě nepřekvapily přídavky dva, ale víte jak to chodí) měla tedy na starosti Vanderlyle Crybaby Geeks, tady servírována za zvuků dvou akustik a odzpívaná bez mikrofonu (píše se všude unplugged nebo acoustic, takže unplugged nebo acoustic) zpívali všichni (vždycky se píše "zpívali všichni" nebo "celá hala bouřila", tak proto), můžu použít, že to byl singalong? Můžu. I kdybych nemohl, tak píšu. Silný moment. Konec. Vynikající koncert, který jsem si z nějakého důvodu neužil tak, jak jsem čekal. Příště to teda může být ještě lepší. Prostě kapela, kterou máte sakra rádi parádně odehrála věci, které máte sakra rádi, nic míň, už to je víc než dost. Po cestě zpátky nám hudební kulisu dělá High Violet, která se po koncertě stala ještě cennější.

Poslech desek najednou nestačí. Až je jednomu líto, že je nemůže vidět častěji, únor? Kraków? Každému přeju, aby takovou kapelu měl v uších, nemusí to být nutně kapela, kde na bicí hraje John Lennon, že jo. Život vám to nezachrání, ale může ho obohatit, posunout jinam nebo co já vím co.

(poznámka pod čarou, studuju setlist z Milána o tři dny později, hráli míň věcí, kvůli policejní hodině nedali Vanderlyle Crybaby Geeks, ALE dali About Today jako poslední z klasického setu, přídavek otevřela Lucky You (but no one's in your head/cause you're too smart to remember/you're too smart/lucky you), kde jsme, krucifix? Setlist snů? O tři dny později, bez divadla. Ha, tak jako pardon, ale v Glasgow obstaraly přídavek Wake Up Your Saints (nejveselejší melodie od National široko daleko), poslední dva kusy? About Today a pak Vanderlyle, heršvec, ale když ji miluješ...)

Part II

Pokročit v deníčku z OFFu po více než šesti týdnech od akce má spoustu výhod, vážně. Zapomenete to, co nestálo za zaznamenání, takže si práci dost usnadníte. Na druhou stranu můžete zapomenout i to, co za zaznamenání stálo, že jo. Taky to má výhodu v tom, že si můžete přečíst cizí reporty a osvěžovat a opisovat.
Prvně ještě technicky k prvnímu dni. Prý jsme šli spát o trochu dřív, asi se mi poplety první dvě noci, nejspíš. Je mi jasné, že to teď mění úplně všechno, he he.

Den dvě začínáme čekáním, jestli se fronta na sprchu pohne na snesitelnou úrověň nebo ne. Nehla se. Jdem sehnat jídlo. Kousek od stanového městečka je nákupní centrum, takže no problemo. Kupujeme jídlo, pití, cigarety /ani ne za deset, ráj na zemi/. Sledujeme z kempu řadu na sprchu, ale nezmenšuje se. Relaxujem u stanu, vedro k padnutí. Těžko říct, kdy jsme šli za hudbou, možná kolem druhé, možná jindy.

Každopádně první, co vidíme, je konec setu FM Belfast, přišli jsme třeba o Plum. FM B aneb 3 mcs and 1 dj, plus minus, i když on ovládá myslím spíš laptop. Kuci mají dresy, celé je to vlastně ok, veselý elektro popíček z Islandu, možná je to tím, že vidíme jen konec, kdy koncert graduje. Myslím, že to byli oni, kdo si pomohl s Eins Zwei Polizei, pohled do minulosti. Dalším lehkým chodem jsou letmo a rychle Tides From Nebula na Čtyřce. O nich se trochu hádáme do dneška. Dle mě nic, co bych chtěl znova. Pokud si to pamatuju dobře.

Po nich jdem nejspíš na pivo, jelikož program mi nenapovídá, že bychom něco v té době viděli. Potkáváme další lidi z okolí Ostravy, všichni se potkáme na OFFu, i když se pravidělně vídáme i na místních akcích. V pátek jsem se taky viděl s lidma z DIYcore, jen tu Apačku, Francise a Báru jsem nezahlídl. Petr si domlouvá tanec s Lenkou, jako revanž za nesplnění tance během APTBS, nakonec jsme ho nepotkali ani během smluveného setu Dino Jr. Jdem na Mouse On Mars, hezký název, dva týpci s mašinkama. Prý zase legendy, tentokráte taneční scény a z Němec. Zůstáváme asi tři věci /spíš tak patnáct minut, jelikož je to jeden nepřerušovaný set. Nic, co bych si pamatoval, nic, co by mě za tu chvíli nasralo nebo nadchlo. Mizíme na Archie Bronson Outfit, které jsme chtěl celkem vidět, už kvůli tomu názvu, to je jasný, navíc zase kytary v té míře, kterou mám celkem rád. Zjišťujeme, že jejich outfit není úplně vábný a hudebně nás to taky nezachraňuje, takže jen projdem kolem. Vzniká pauza, hledáme v areálu jídlo, nenašli jsme vlastně žádně vege věci, pokud nepočítám hranolky.

Byli jsme na Tunng? Asi jo, asi na chvíli, asi si to nepamatuju. Ale určitě jsme byli na These Are Powers, píšou, že prý z NY (kdybych si měl vybrat kapely z jediného města na světe, volím NY) a Chicaga, ex basák z Liars included. Liars vlastně nemám rád, nerozumím jim, ale proč se nepodívat na TAP, no ne? Zpěvačka asijských rysů má na sobě trikot a síťované kalhoty, oko bylo potěšeno o fous víc, než ucho. Zase mizíme, vlastně jsem během celého OFFu viděl asi jen pět celých koncertů. Po TAP ignorujeme skoro všechno. Včetně A Hawk & A Hacksaw nebo Hey. Jdem na jakousi literární scénu, kde má čtení buď Jacek Podsiadlo nebo Krzystof Niewrzeda, pánové prominou pokud to nebyl ani jeden z nich, zároveň mi zajisté odpustí, že tady mrším jejich jména. Celkem bizár, nerozumím ani slovo, navíc je čtení rušeno produkcí z hudebních scén, ale je to zajímávé, tak zůstáváme. V sobotu jsem taky zjistil, že v areálu je přítomen Vincent Moon (teď zjištuju dokonce, že v pátek promítali Christmas On Mars, režie W. Coyne, s ním se uvidíme v neděli), VM má super jméno, které je, jak jsem tušili, pseudonymem, ale to je jedno. Důležité je, že VM je chlapík, který točil s The National, už jsem doma, jmenuje se to A Skin, A Night a celé je to na youtube, jakto, že jsem to nevěděl dřív? Jdem teda na filmovou stage, malý stan, málo místo, ale nikoho to zrovna nezajímalo, takže bez problému. Promítá se jeho Contemporary Copenhagen. Set několika dánských kapel, každá dává jednu věc, a celé je to na jeden záběr, jestli mě pamět neklame. Je to celkem příjemné, aspoň nemrzneme venku a navíc vidím aspoň tahle v pátek minuté Efterklang. Na Dvojce začíná koncert Mew, dánští kňouralové, trávím u nich čas potřebný k vykouření jedné cigarety, za tu dobu můžu říct, že celkem ok. Ale vracím se na filmy, dávaj All Tommorow Parties, vidíme třeba Gossip, Lightning Bolt, Cavea, YYY nebo snad i Shellac a další. Na jednu v noci je plánováno setkání s Vincentem, programově se to posouvá, takže se to kryje se setem Dinosaurů.

Druhý den může headlinerovat. Pár dní po OFFu jsem na Facebook psal tohle “koncert Dinosauřího Džejára jsem na OFFu víceméně vidět musel, všude píšou, jak moc důležitá kapela to pro určitou scénu (ta mě +- zrovna zajímá) je, a já jim to věřím, v propagační OFF knize psali "without their pioneer work in the genre, nirvana would propably sound like guns n roses" to si do puntíku nemyslím, ale to je jedno. Znal jsem od nich 3 věci, dvě z toho /včetně coveru Just Like Heaven od The Cure/ zahráli, mohl jsem být spokojen (i když absence Nothing's Goin' On mě trochu mrzí, nebo jsem jí jen přeslechl. J Mascis mi připomínal hlasově Vedera z Pearl Jam /což nechápu, ale bylo to tak/ Lou Barlow se snažil hejbat a Murph bubnoval, co taky jiného. Mám pocit (vlastně Louovo fakování mi to +- potvrzuje), že byli krapet nasraní, že jim Lufthansa nedoručila věci, tak měli támhleto od TBHP, todleto zase od No Age. S odstupem skoro týdne, mám pocit, že to byl mnohem lepší koncert, než během koncertu samotného, jednoduché písničky, hity, není co řešit, život mi to nezachránilo, ale každopádně můj dotek s historií dopadl dobře. Vlastně je chci vidět znova, dědky, hehe.“ Jo, můžu citovat sám sebe, navíc s tím souhlasím. Po Dino se jdem na rychlo podívat na Vincenta, je tam plno, zahlídnem ještě kousek Lali Puna setu a jdem spát.

Numero Tři.

Poslední den, fronta na sprchu, nákupák, klasika. Neděle byla dopředu náš nejnabitější den, alespoň plánovaně. Přicházíme až po Let The Boy Decide nebo Kyst. Prvním nedělním chodem jsou Pulled Apart By Horses. Teď jim rotuje klip na mtv2 (vlastně se to teď jmenuje mtv rocks nebo jak, ale to odmítám příjmout), takže jsem je viděl pět minut před hypem. Popový hardcore, to zvládám, má to melodie, ty já potřebuju. Hrajou na Dvojce, ale celkem si s tím poradili, kluci to jsou energičtí, rádi skáčou na kolena ze zesilovačů, proč ne, lidi se baví, tvoří se i trochu divoké tanečky, divoké v rámci toho, co jsem na OFFu jinak viděl. Ortodoxní hácečkáři, by asi zívali. Tohle byl celý set číslo tři. Název kapely mi slouží jako zábava na následující dny. Trapná zábava, to je moje.

Odpočítávám minuty do koncertu Tallesta, hraje na nejmenší scéně, můžu dodat, že naštestí, jelikož stojím u pódia, kdybych se tam nedostal, tak by to bylo „bohužel hrál na nejmenší scéně“. Zase si pomůžu citací sám sebe „OFF ve mě bude ještě po všech stránkách pár dní doznívat, což mi nebrání v tom, abych za největšího stylaře /miluju to slovo zhruba od páteční noci/ festivalu označil The Tallest Man On Earth. Pokud potřebujete někoho sbalit (líp to bude fungovat asi na holky), tak běžte na jeho koncert, nebo si aspoň poslechněte desku, i když mám chcípnout a smrdím, tak vím, že nejlepší název kapely by byl The Sexiest Man On Earth (The Tallest Man On Earth Was Pulled Apart By Horses Revival). To je fér. Tečka.“ Malý hubený týpek s kytarou to celé utáhne sám a ještě mu s přehledem zbyde na příště. Když jsem se pak dostal k bootlegu z toho koncertu, kde je devět věcí, nevěřil jsem, že jich hrál jen devět, přitom zaznělo v mých uších to, co mělo. Čili hity z obou desek. Koncert sledoval z backstage například i Vincent. Jestli potřebujete klíčové slovo, tak je to charisma a taky hity. Rád na koncertech zpívám, fakt, takže si s ním dám „so i could stay the tallest man in your eyes, babe“ a pak mlčím. Teď pozoruju, že hrál The Gardener a Love Is All po sobě, to není náhoda.

Další okno, jak v programu, tak v paměti, myslím, že jsme šli do kempu, jelikož nemám pocit, že bychom viděli Bear In Heaven nebo Casiokids, obé bylo v předfestivalových plánech, ale pauza byla ok. Dum Dum Girls, holky ze Sub Popu, z desky ok pop, na živo nic moc nuda, čtyři /nebo kolik jich je/ buchty, statické až hanba, čekáme na konkrétní hit a mizíme. No Age, no, jo. Zase nic pro mě, aspoň ne v tomhle čase, ale měli myslím sukces. The Raveonettes taky nic, co bychom museli vidět/slyšet celé. Jdem na pivo, všechno se schyluje ke konci.

Plán zněl tak, že jdem spát. Vzali jsme to kolem hlavní scény, která slibovala něco, co nejde odmítnout, proměnila se na oranžovo a bylo jasné, že se něco stane. Zůstáváme /sobecky si to vydobydu/, nechť show začne. The Flaming Lips. Honily se mi hlavou před a během koncertu dvě kapely: Pink Floyd, které nemám rád (kdysi jsem byl nucen poslouchat Wall v kuse, výsledek je stejný, jako když vás někdo nutí jíst porkovou polévku, prostě ne) a Muse, kteří mi jsou dost volní. Byl jsem si teda skoro jistý, že to bude blbost, kterou chci ale vidět. Slyším Art rock a dostávám vyrážku. The Flaming Lips jsem chtěl z těch tří headlinerů (Tindersticks, Dino) vidět nejmíň, ale prognózy a plány jsou zbytečné, věděl jsem, že někde nějaká kapela existuje a kdesi cosi, ale to bylo všechno. Vnímání tohodle koncertu záleží na tom, čemu říkáte kýč a kolik show koncertů jste viděli. Ke kýči já mám blízko a show koncert jsem neviděl nikdy. Celá crew oblečena do oranžova, „naverbovaní fanoušci“ na strany pódia /to byl asi největší průser, myslím, že dost z nich FL neznali, takže působili trochu rušivě/. Zpátky k Matějské. Wayne hecoval fanoušky notnou dobu před začátkem, stejně jako bedňáci, obří nafukovací balóny, konfety, všechno bylo, v abnormálním množství. Kapela přišla na scénu oknem v projekčním plátně, které bylo umístěno někdo do míst dámského klínu, je snad jasné, z čeho přisli. Wayne ne, ten se zašpuntoval do obří koule a šel do lidí, stage diving s ochranou, početí tím pádem (ani bolestivý pád) nehrozí. Show, musím znova napsat, že to byla show, stejně tak musím připomenout ty řeči o kýči apod. Tanec na medvědovi, obří svítící ruce včetně. Hudebně mě to bavilo taky, jednak proto, že dali asi devět deset věcí, jednak asi i proto, že hudba měla poloviční roli, ale nekulhala za svým vizuálním bráchou. Do You Realize?? je hit, pozor na něj. Pojďme si ještě zacitovat „Muse (nemám já rád, spíš mi jsou volní) prý dělaj show, je to možný, ale pochybuju, že to u nich vypadá tak bezprostředně, uvolněně a bláznivě jako u mých nových hrdinů z Flaming Lips“. Nejlepší tečka za festivalem, přesto, že se to neobešlo bez mírového poselství, ale vůbec mi nevadilo a vztyčil jsem ruku s véčkem taky. Cesta do světa dopadla dobře, mohla dopadnou ještě o fous líp, ale nestěžuju si. Stejně jako první noc usínáme za zvuků hiphopu, tentokráte Anti-Pop Consortium.

Den čtyři

Balíme, jedem domů, v kupé s náma sedí Benjamin Slavík a asi jeho slečna, co taky píše do Rock Popu, tak občas poslouchám, co nového ve světě žurnalistiky, ha. Za rok jedu zase, tentokrát i za své. Fakt. Sraz v pivním areálu v pátek v šest. Buďte tam. Tečka.

Organizaci festivalu a kdesi cosi ať hodnotí lidi, co mají srovnání, já na to kašlu. Já jen píšu, že asi nemám rád festivaly, degradujou svým způsobem hudbu, ale za málo peněz, hodně muziky /u OFFu platí trojnásob/, rozhodně nemám rád (ani papírově) akce, kde je milion scén, tím pádem deset milionu hovadin, osekat, protřídít, zkrátit. OFF je fér.

OFF Festival

Den I.

Bude to možná dlouhé, málokdy věcné a určitě plné faktických a gramatických chyb, ale na to já nehraju.

Letos se dějou divné věci, takže to, že jsem byl na OFF Festivalu, není kdovíjaké vybočení z divností. Jediné vědomé negativum, které jsem bral na vědomí ještě před odjezdem, bylo to, že jsem se s The National minul (jen) o rok, hráli tam loni, ale loni se zas tak moc divné věci neděly, tak jsem nemohl jet, to dá rozum.

Letos nás pozval Muzikus, respektive mě obdaroval dvěma vstupenkama a dvěma „free kemping pasy“, stačilo napsal Lence a čekat, jestli pojede. Jela. Nechť párty započne. Soukromé avantýry se zařizováním nechám bokem, všechno je nakonec snad zařízeno a jedeme. Kupujem si parádní MOST jízdenku ČD (díky Petro!), takže cesta vychází ještě levněji, než kdybych platil hubičkou, nekecám. Sedíme v kupé, jede s náma cizinec a pes (který, když to trochu přeženu, se nás /hlavně mě, to je jasný/ snažil sežrat, jen jednou a jen chvíli předtím než vystoupíme, ale snažil, zase cpu závorky do závorek he he), později přistupuje Petra, cesta, až na psa, je oukej, necelé dvě hodiny máme za sebou, už jsem ve světě, defakto poprvé. Z vlakáče na autobusák je to kousek, z autobusáku do areálu v podstatě taky, ale to ještě nevíme. Kupujem si za Lenčiny (mám zlatky sice sebou, ale jen bankovky, automat žere mince, vždyť si rozumíme, že jo) zlatky jízdenky (netušíme jestli správné, ale u cizinců by se měla cenit i snaha). První autobus narvaný lidma, kteří evidentně jedou na OFF si necháváme ujet a dáváme se všanc. Jedem autobusem číslo 0 (slovy nula, prosímpěkně), podezřelá linka jede přesně tam, kam potřebujem, fronta na kemp nám nakonec zabere skoro polovinu cesty vlakem. Přichází první a větší přeháňka, taky přicházíme promoklí na řadu. Vysvětluju sličné (tohle zkoumáme nadcházející dny a zjištujeme, že je sličná) slečně /jestli jste mě někdo někdy slyšel někdy mluvit anglicky, zkuste si to představit/, že jsem vyhrál dva lístky, kemp included. Nemá šanci mi rozumět, bere si lístky a za chvíli se vrací s tím, že ok, fasujeme kemping číslo a já se můžu zbavit své největší obavy, budeme mít kde spát, navíc je pro nás kemp opravdu gratis, takže každý šetříme cca tři stovky české. Víc než fér.

Stan stojí, déšť rezignoval (zatím), my jdeme do areálu, cca deset minut chůze není zas takový problém, cajk. Leckde jsem četl, že „pouštěči“ byli fašisti, buď jsem fašista taky, nebo mi jejich chování přišlo míň divné, i když ukazování klíčů, otevírání krabičky s cigaretama a rozkládání pudřenek asi není adekvátní projev důvěry, to zas ne. Navíc se ukazuje jak mají nesjednocené požadavky k pouštění, druhý den nás nepouští s foťákem, „max five“ říká paní a ukazuje na foťák, který má přes šest megapixelů, což má k profesionálnímu aparátu dál, než než nevím co k nevím čemu, ale paní je neoblomná, musím si rychle vzpomenout na Beatles, páč vím, že měli písničku o včerejšku, zároveň si je nechci splést se Stereophonics, ti maj totiž píseň o zítřku, já potřebuju včerejšek, abych mohl říct „but yesterday it was oukej“, nezájem.


Začínáme na show Toro Y Moi na Trojce, zůstáváme asi dvě věci a pak nás dusno vyžene pryč, navíc nepředvádějí nic, co bychom museli vidět. V pátečním programu jsem měl výrazně zatrnuté jediné jméno – THE BLACK HEART PROCESSION, dámy a pánové, kapela, o jejíž existenci jsem neměl před rokem potuchy. Jenže pak mě pan Brokolikaryo upozornil, že tudma jako ne, bez the pAper chAse a právě TBHP to nepůjde. Svatá pravda. Brokolíka jsem viděl poprvé právě před koncertem TBHP (má lenost kamkoliv dojet nám bránila potkat se osobně dřív, tak to muselo proběhnout jako milion dalších věcí v Polsku). Mrzí mě jedna věc, osobně jsem mu nepoděkoval za to, že mě na tuhle kapelu odkázal, nebýt jeho, tak na OFFu nemám žádnou „srdcovku“, jelikož může i za to, že znám The Tallest Man On Earth, nebo minimálně za to, že ho znám už nějakou dobu. Možná bych se k němu dostal později, ale kde já bych přišel ke kántry. Takže Bro, jestli to čteš, jako jeden z mála myslím, že jo, tak velkej dík, pane. Máš to u mě, nemám ti to sice jak oplatit, asi, ale máš to u mě. Čekal jsem, že budu plakat, kapesníky byly nachystány, nakonec jsem je skoro použil, sestava byla osekána, stačila pila k tomu klavír a kytary. Setlist převážne ze starších věcí, ze SIX, kterou znám zatím nejvíc a mám ji sakra rád /ještě trochu radši/ hráli, mám pocit, jen Drugs (When I remember these times/I try not to cry a milion dalších veršů, úder přímo na komoru). Slyšet naživo When You Finish Me (When you finish me/When you cut me/When you kill me/When you forgive me/ osobní hymna po několik dlouhých týdnů, v podstatě pořád není důvod se jí vzdávat) nebo Iri Sulu (Am I alive or am I dead/Am I awake or in a dream/Am I with you or am I all alone/Do I have skin do I have bones/Do I reveal or show no more) by mě zničilo, přísahám, ale rád bych to risknul. Nechápu s jakou lehkostí můžou tyhle věci hrát. Smutek je to pravé (a jediné) slovo. TBHP mají taky jeden z nejlepších názvů písně všech dob - It's A Crime I Never Told You About The Diamonds In Your Eyes, klišé versus dokonalost, odvěký boj, který miluju, klišé poraženo, hranice je tenká, ale všichni zůstáváme na té straně, kam patříme. Písničku s podobným názvem by mohl klidně udělat kdokoliv, ale možná by se to utopilo v klišé, navíc by tam kdekdo přidal slovo "bejby", vsadím se, že jo. Setlist teda logicky neposkládám, ale ten zážitek byl intenzivní, možná míň než jsem čekal, ale to je můj problém. Po Černosrdcařích jsme ihned šli na Art Brut, takže jsem se v tom pocitu nestihl dostateně vykoupat.

Art Brut (zpěvák podle mě vypadá jako štíhlejší Samir Hauser +-) jsou celkem zábavná kapela, zůstáváme asi na tři čtyři věci, slyším i kousek vsunuté Heaven Knows I'm Miserable Now od The Smiths, za které vděčím zase Jakubovi. Objevuju hit My Little Brother, pak jdem na pivo, které se tady kupuje za bony, prosímpěkně. Rovnice je jednoduchá – jeden bon = dvě zlatky, takže pivo stojí cca čtyřicet na stole v českých, celkem fér, navíc to moc neřešíme, i když jsou to čtyři deci, ale čepujou to rychle a chutná.

Jeden z možných kiksů děláme po Art Brut, jdem se najíst do kempu, meškáme a nestíhám Efterklang, což byl můj černý kůň turnaje, aniž bych je blíže znal, možná škoda, ale život by mi to nezachránilo, tak co. Důležitá věc se stala skoro hned po prvním příchodu do areálu, potkáváme Petra, to je člověk, který dělá (spíš dělal) v Ostavě akce, které stály za to, byť jsem na většině chyběl, ale díky Petrovi jsem viděl třeba duo Ema Camelia + Vas Szuszanne (tenkrát ještě s De Reval a Standou Žabákem, což je jedna z milionu kapel, ve kterých Petr hrál nebo hraje, toho času se angažuje třeba ve Skle, Glinski nebo Sorry Satori). Prokecáme značnou část festivalu, nikdy předtím jsme si tak moc nepokecali, prostě Polsko. The Fall, prej legendy, dobře, klidně, to co jsem viděl mě v tom ale neutvrdilo, Smith byl buď nalitý nebo mi přišel totálně nesympatický, jedno z toho. Není čas ztrácet čas, legenda nelegenda. Pátek headlinerovali Tindersticks na hlavní scéně a A Place To Bury Strangers (Petr: "Kdyby ten lístek stál dva tisíce, tak kvůli APTBS sem prostě přijedu"), dopředu mi bylo jasné, koho chci vidět, jelikož Tindersticks jsou kapela ke které se jednou dostanu, budu s nima stárnout jednou, vím o tom, všechno k tomu směřuje, takže prostě Tindersticks, jenže pár dní před OFFem jsem si poslechl na můj vkus až preadorované (jestli právem nebo ne je jedno) APTBS a hele, ono by to naživo mohlo a mělo být kurva dobrý. Jdem teda na ně. Bordel od prvních chvil, lidi v tranzu, zůstáváme zase asi dvě věci /tohle se pak ukázala jako minimální doba nezbytná k tomu, abychom zjistili, jestli chcem daný set vidět nebo ne/, slyším "don´t play with my heart", takže zvuk ok, jednou mě bude mrzet (už je to trochu tady mimochodem), že jsem nezůstal, ale my jdeme na Tindersticks, elegáni jaksepatří, Harmony Around My Table je jedna z věcí, kterou jsem si stačil zapamatovat. Na poslední desce mají i super věc, Peanuts, o arašídech se v pop music zpívá celkem málo, takže tohle je malá náplast. Zdraví je proti nám a pro den jedna končíme. Tindersticks budou třeba někdy na CoO, teda pravděpodobněji než APTBS, to je jasný, tak se třeba zastihnem v lepší konstelaci, někdy, někde, ale pátek je rozjezd, musí zbýt síly na zbytek víkendu. Raekwona, jako zástupce hip hopu, slyšíme až do stanu, usínáme kolem čtvrté, myslím, na spánek je pár /možná dva páry/ hodin. Tuhle noc taky celkem slušně pršelo, ale Lenka sehnala super stan, tak nás to nemusí trápit.

Den II jindy.